Ráda bych zaslechla i víc – Slyšet hlasy
Hra britského dramatika J. Penhalla Slyšet hlasy je velmi umně a téměř až klasicky napsaný text se silným, jednoduchým příběhem. Kromě toho nabízí hned několik dobře podchycených postav, které mají hodně co na jevišti říct, nechybí jim hloubka ani motivace. No a do třetice jde o příběh současný – takový, že se zkrátka diváka dotýká. Kdo z nás nehledá sebe sama a své místo v tomhle pošahaném světě? A kdo z nás čas od času nemá pocit, že mu hrabe? Toto všechno jsou výhody, pozitiva, kvůli kterým hru inscenovat. Stačí „jen“ poctivě vystavět charaktery, doplnit jejich vztahy a vymyslet zajímavé aranžmá, které z těch vzájemných vztahů vlastně vychází. No a jsme v pytli.
© Ivo Kristián Kubák
Je mi jasné, proč na pražské DAMU sáhli po tomto titulu: herci se potřebují vyhrát, potřebují si vyzkoušet sklenutí charakterového oblouku postavy, potřebují si „ošahat“ poctivé psychologické herectví. V textu ani v jeho případné inscenaci není příliš prostoru pro výraznější jevištní stylizaci, hrají se téměř až „reální“ (na divadle nic není reálného…) lidé v současném světě. V učebně U32 se vše děje na jednoduché scéně sestavené z praktikáblů různé výšky, použito je jen pár nejnutnějších rekvizit. Herci jsou koncentrovaní, muzika jímavá, i když někdy až moc popisná. Vše je dopředu odsouzeno k úspěchu.
Nezlobte se ale na mě, něco mi na té celé inscenaci chybí, něco tu zkrátka nehraje. Jak bych to jen přesněji nastínila? Herci mi připomínají pouštní zvířátka surikaty: každý velmi zodpovědně, poctivě, oddaně a dokonce talentovaně hrabe do písku, ale každý jinde, neorganizovaně – někdy se ve svém snažení sejdou, jindy ne. A i když je pod inscenací podepsaná režisérka Jaroslava Šiktancová, přijde mi, že se do procesu přidala jako spíše jakási supervize než jako fungující element, který kus stmelí a dotáhne do výsledné podoby. Možná to celé vychází z faktu, že je pedagogem hereckého ročníku a herce dobře zná? To ale já ze své pozice diváka nemohu a vlastně ani nechci soudit.
Herci hrají osmdesát minut o úzkosti, strachu a bezvýchodnosti, jejich výkony nejsou špatné, ale vše jako by klouzalo po povrchu, chybí skutečný vnitřní prožitek, a tak jako by to diváka ve výsledku míjelo. Byla jsem fandící divák, katarze mě ale nakonec minula, škoda.
Divadelní fakulta Akademie múzických umění, katedra činoherního divadla Joe Penhall: Slyšet hlasy
Překlad: Jan Hančil
Režie: Jaroslava Šiktancová
Produkce: Lukáš Grüner
Hrají: Martin Severýn, Pavel Kryl, Klára Brtníková, Miloslav Tichý/Václav
Liška, Ondřej Novák
Psáno z reprízy 15. května 2009 od 14.30 odehrané během festivalu
ZLOMVAZ 2009