Utrpení knížete Sternenhocha aneb Přiznání recenzentovo
Nestává se mi to moc často, a když se to stane, většinou nevím, co s tím. Chvíli bloumám okolo východu a zkoumám vycházející diváky, jestli jsou na tom stejně jako já, anebo jsem v tom sám. Pak odcházím zmateně z divadla, vrážím do okolostojících lidí a sloupů a svět okolo mi připadá nanejvýš nepřátelský. Já jsem to zkrátka nepochopil.
A nejenom to, ono mě to úplně minulo a já jsem netušil, co že se to přede mnou odehrává a proč vlastně se na to dívám. To přitom nemusí mít vůbec žádnou souvislost s kvalitou představení, ale spíš inscenace narazila na možnosti a hranice mého chápání a vnímání. No a pak něco smysluplného napište.
Přitom problém u inscenace Davida Jařaba v Divadle Komedie nebyl v nepřehlednosti fabule. I bez znalosti původní předlohy Ladislava Klímy jsou vztahy všech postav vcelku čitelné a jasné (jakkoliv je poněkud nepochopitelné, proč hraje v jakémsi prologu Strernenhocha Stanislav Majer a ne Martin Finger jako v celém dalším průběhu inscenace), i motivace postav se postupně z původní roztříštěnosti poskládají do poměrně přehledné struktury – pokud divák včas prohlédne trik s rozdvojením postavy Helgy mezi Ivanu Uhlířovou jako ducha a Vandu Hybnerovou jako Helgu živou. To ovšem neznamená, že celkovou stavbu inscenace je možno přijmout bez výhrad. Naprosto vytržený z kontextu je onen již výše zmiňovaný prolog, ve kterém se ve velmi bizarním stylu (uřvaná groteska s prděním a kopanci) sehraje žádost Sternenhocha o ruku Helgy. Dalším problematickým místem je Helžino (v tomto případě Vanda Hybnerová) vyprávění o jejím dětství, kterému s dramatickou chudokrevností nepomůže ani posluchačské pokuřování stranou Romana Zacha.
|
"Sice po celou dobu představení bylo v hledišti slyšet pošoupávání židlí, pokašlávání a sem tam tichý vzdech z nudy, ovšem potlesk na konci byl na provokující Komedii velmi dlouhý. I když člověk někdy tleská, aby to nevypadalo, že nic nepochopil." |
Herecky je zřejmě největším překvapením Ivana Uhlířová, kterou David Jařab konečně obsadil do jiné role než mladé atraktivní dívky, kterou dříve či později někdo "přeřízne". Její duch Helgy je dominantní trapitelkou Sternenhocha a její společné scény právě s Martinem Fingerem, kdy se kníže svíjí pod jejími ataky patří k tomu nejpůsobivějšímu z celé inscenace. V již několikrát zmiňovaném prologu byl výborný Jiří Štrébl jako slizký a pomalu se rozkládající otec Helgy. Dobrý byl i Roman Zach coby nietzscheovský nadčlověk ovládající Helgu živou. Ta byla ovšem v podání Vandy Hybnerové poněkud mdlá, i když popravdě řečeno byla tato postava také zatlačena velmi do pozadí a navíc ji režie pověřila oním umrtvujícím monologem.
Nějak jsem si cestou domů z Utrpení knížete Sternenhocha srovnal své myšlenky a stejně pořád nevím. Ostatní spoludiváci mi taky moc nepomohli. Sice po celou dobu představení bylo v hledišti slyšet pošoupávání židlí, pokašlávání a sem tam tichý vzdech z nudy, ovšem potlesk na konci byl na provokující Komedii velmi dlouhý. I když člověk někdy tleská, aby to nevypadalo, že nic nepochopil.
Reklama
Dřevěné podlahy: velký výběr podlah, rychlé dodání vč. pokládky
Potřebujete garážová vrata na míru? Dodávky a montáž levně od nás
Kalkulačka, povinné ručení srovnání sazeb povinného ručení.
Řecké ostrovy a pevnina s CK travel 2002, odlety z Brna a Ostravy
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
Na představení jsem byla před týdnem a schválně jsem si chtěla přečíst nějaký komentář, recenzi, kritiku. Ta vaše mě příliš nepřesvědčila. Vlastně mě trochu nazvedla z dnešní letargie. Ráda přemýšlím o divadelních hrách, ráda čtu názory ostatních a málokdy mě něco donutí, reagovat na ně pomocí internetu a ne přimo v diskuzi… Myslím a neuražte se, že když kritik, či recenzent napíše, že hru nepochopil, že na její filosofii jeho kritické cítění nestačí, připadá mi to jako únik a slabá argumentace. Prostě zbytečná imformace. Možná teď papouškuji myslitele a teoretiky, jako Rolanda Barthese apod., ale není snad cílem kritiky zkoušet za každou cenu chápat, i když se nám to nelíbí? Nechci Váš článek nijak degradovat, ale na mě pojetí Komedie ohromně zapusobilo. Knihu jsem četla několikrát a vždy mě podivným zpusobem přitahovala a odpuzovala zároveň. Byla jsem zvědavá, jak to někdo přetaví v dramatické dílo. Tenhle zpusob otevřeného hlediště, intimita a zvrácené dialogy, kterými herci gradovali a odkrývali zrudnost svých činu a životu, me a myslim, že většinu diváku usadily do sedaček a nechaly nám ledový mráz běhat po zádech. Žádný herecký výkon mi slabý nepřišel a v žádné části hry, jsem si nepřipadala ztracená a zmatená. Rádoby huronská scénka na začátku byla podle mě reakcí na grotesknost Klímova textu, který v uvodu knihy na čtenáře pusobi komicky a čím se čtenář prokusuje románem dál, zjišťuje, že počáteční legrácky, nabývají monstrózních rozměru, pekelným očistcem a existencionálním šílenstvím. Toho se domnívám, hra dostála na jedničku a proto přliš nechápu Vaše neporozumění a jestli se neurazíte, spíše Vaší nechuť porozumět…
