Niterný příběh jediného dne v totalitě odloučení
Debut zafinancovaný z vlastní kapsy, scénář s volnou strukturou, film vznikající krok po kroku. Jediný den ze života matky a syna, uvězněných v totalitě osmdesátých let, bojujících o nepopiratelné právo složit dohromady střípky jejich rodiny. Tím vším je nový film Osmdesát dopisů Václava Kadrnky, kterého jsme pro Nekulturu.cz vyzpovídali. (Ne)příběh složený z autobiografických vzpomínek autora, inspirovaný dopisy, jež si napsali jeho rodiče během roku a půl vzájemného odloučení.
Jak dlouho váš film vznikal a kolik mu ještě schází do úplného dokončení?
Vznikal dva roky, což je způsobeno hlavně tím, že prostředky sháníme postupně. Jestli všechno klapne, tak by měl být za půl roku hotový.
Rok a půl jste tedy strávili psaním scénáře a půl roku samotným natáčením?
Tak nějak. Samotnou realizaci provázely různé velmi složité peripetie. Nemá ani cenu vše popisovat. Stanovili jsme si cíl, že jsme opravdu nechtěli mít pevný scénář ještě před natáčením. S materiálem jsme stále pracovali. Není to látka, která by vyžadovala pevnou dramaturgickou strukturu a poté se jen zinscenovala. Přišla by tím o život.
Během samotného natáčení tedy došlo k výraznějšímu posunu?
Ano, k naprosto zásadnímu. Tím, že se nám nedostávaly peníze, jsme museli změnit náš přístup. Přemýšlet, jak to udělat lépe. Samozřejmě ne na úkor kvality. Největší změnou bylo rozhodnutí vyprávět celý příběh z pohledu chlapce. Tedy mě. Na začátku jsme také plánovali natočit celý rok bez otce. Poté jsme dostali výborný nápad ukázat jen takovou kapku moře, která by v sobě zároveň nesla celek. Tedy ukázat jeden jediný den ze života matky a syna. A v tom jediném dni vyjádřit tíhu absence otce. Tohle film dokáže nejlépe. Ukázat jen zrnko, aby divák zároveň mohl cítit celé pole.
V jak velké míře jste využil oněch osmdesáti dopisů?
Nakonec tam z nich zůstaly jen určité vpády, citace. Zůstala hlavně emoce. Ale všechno je stále v procesu a myslím, že je zapojíme ještě víc.
Byl jste ještě dítě. Jaké pocity a vzpomínky jste si uchoval?
Pro mě a maminku to bylo nejtěžší období. Vyrostl jsem v opravdu pevném rodinném svazku – rodiče se měli velmi rádi a mají stále. V té době nám, hlavně rodičům, nebylo dobře a rozhodnutí táty odejít bylo správné. To jsme nikdy nezpochybňovali, protože ta doba byla hnusná. Zůstaly ve mně vzpomínky na konkrétní vjemy. Film ukazuje totalitu specifickým způsobem – nejsou tam žádní estébáci, ale třeba zavírání dveří, kroky – to všechno na dítě dopadá. A za těmi dveřmi se rozhoduje třeba o osudu člověka. Já jsem v té době nedokázal celistvě pochopit, co to ta totalita vlastně je. Což myslím nechápalo ani spousta dospělých lidí. Hlavní, co jsem cítil, bylo, že chci být hrozně moc s člověkem, kterého mám rád, a přitom mi to není umožněno.
Film obsahuje scénu, ve které jde maminka za doktorem. Ten jí za úplatek napíše hlášení, že by jejímu zdravotnímu stavu pomohlo, kdyby svého syna pustila do Británie za tatínkem. Pomohl tento krok nějak konkrétně i vašemu odstěhování?
Velmi těžko říct, co nakonec doopravdy pomohlo. Maminka skutečně každý den bojovala, snažila se všemi prostředky. Ovšem v rámci určitých mezí. Samozřejmě i ten úplatek dala, ta doba byla taková. Vůbec jsme se nedopátrali, proč nám to nakonec povolili. Dali nám jen jednu podmínku – aby nás pustili, museli jsme se vzdát československého občanství. Čemuž chybí logika. Je úplně absurdní, že když jsme odjížděli, nebyli jsme vlastně Češi.
Do hlavních rolí matky a syna jste obsadil neherce. Jakým způsobem jste je vedl?
Oni neměli ponětí o celku scénáře. Nedával jsem jim ho číst. Každý den jsme začínali znovu. Zuzka se vždy zeptala, co bude, a já jsem jí to vysvětlil. Točili jsme hodně záběrů, protože tím, že nejsou herci, tak si to nedokáží zafixovat stejně. Zároveň, když to herec zafixuje stejně, tak hrozí, že to zafixuje uměle. Já jsem potřeboval něco spontánního, ty oči. To bych s hercem nikdy neudělal, to neumí. Oni to dokázali, i když jsme museli natočit hodně materiálu.
Volba neherců byla tedy záměrná?
Určitě. Chtěl jsem pracovat s určitou niterností. S něčím, co je velmi jemné. Samozřejmě jsem nechtěl žádnou psychologii, žádné metodické přístupy k herectví. Chtěl jsem úplně elementární věci – pohled, smutek, radost. A myslím si, že ti neherci přispěli k niternosti filmu. Ztvárnění je hodně minimalistické. Vy jste teď viděli scénu, která je o skořápkách a o dopisu, krocích a dveřích. Zároveň věřím, že přinese pravdivou emoci, na kterou si vzpomínám.
Jsou podle vás tyto niterné emoce přenositelné i na diváky? Dokáží je správně vstřebat?
Myslím si, že zobrazují obecné roviny – otec pryč, matka… Myslím si, že to vytváří filmová řeč, ne příběh. Když to vypráví příběh, tak je to špatně. To obecné má vyprávět filmová řeč a rytmus. To mě na filmech zajímá. Lepší je nechat divákovi svobodu a emoci akumulovat do určitých bodů filmu.
Mohl byste v krátkosti představit našim čtenářům svou dosavadní tvorbu?
Vystudoval jsem režii na FAMU, natočil bakalářský film Lidé z autobusu, který měl na festivalech docela úspěch. Vyhrál jsem s ním mnichovský festival a dostal jsem za něj cenu Evropského filmového institutu na podporu mladých profesionálů. Pak jsem věnoval hodně času přípravě celovečerního filmu, který nakonec nevyšel. FAMU jsem absolvoval s dokumentem Druhý život dřeva. Teď vyhrál festival v Řecku a běží v Japonsku v distribuci. Zvolil jsem si osobnější, autorštější cestu. Jsem takový solitér, tím, že jsem i sám sobě producentem.
Jakým způsobem bude film uveden?
Bude uveden běžně do kin. Distributora už máme. Plán, jak pokrýt postprodukci, taky existuje. A díky prezentaci ve Varech jsem získal naději na uvedení na docela dobrých zahraničních festivalech. Takže by měla být premiéra tam. Nic konkrétnějšího ale zatím neprozradím, protože není ještě nic jisté.