Recenze: Charlie Straight – She's a Good Swimmer
Charlie Straight. Ta skupina, na kterou jsem za posledních pár let tak nějak podvědomě slýchal samou chválu. Samé očekávání naplnění a tak… ale jen podvědomě. Mám na Charlie Straight napsat recenzi. Jó, proč né, říkal jsem si. Vyhrabu někde jejich první desku, seženu novou, porovnám a bude.
13 skladeb/ 46 minut (Championship Records)
Ehm ehm, došlo mi za chvíli. Jaká první deska?? Tohle je přece debut! Musel jsem se smát sám sobě. Charlie Straight o sobě dávají nenápadně vědět už asi tři roky, ale myslím, že udělali dobře. Na nic nespěchali a mezitím na to vyzráli, dozráli jako víno. Dobrá plavkyně, jak jsem jejich debutu začal soukromě familiérně říkat, je dávno na světě a ten náš malý český svět solidně rozbourává.
Upřímně řečeno, nečekal jsem nic extra. Prostě nějací další kluci, kteří si hrají to svoje a zaujmou leda pár kamarádů a několik náhodných hudebních publicistů. Ehm, omyl, směju se sobě znovu a smějte se i ostatní. She´s a Good Swimmer mě totiž naprosto dostala. Vážně je to česká deska? Nemámí mě zas moje tříleté podvědomí?
Na Charlie Straight se mi nejvíc líbí ten jejich svět. Vlastně na každé kapele se mi líbí její vlastní svět, do kterého můžu nakouknout. Některé světy jsou přístupné líp, některé hůř. Svět Charlie Straight je přístupný asi tak nádherně, jako když se zvednu od židle u počítače, zavrávorám na stranu a rázem se ocitnu v neuvěřitelně harmonickém a čistém lese, kde je všechno dokonalé a pochopitelné. Vážně, jako bych šel do lesa a všude byly stromy a já vím, že přijde další strom a že zavadím o další větev. Jdu po pěšině, tuhle je jehličí, tuhle kořen. Chvíli hupkám, chvíli skáču po jedné noze a pak zas běžím. Tu zpomalím a je mi horko, ale spustí se Rain… a cítím, jak klavírní kapky deště padají horkým vzduchem a dopadají na mě.. pádadá pádadam, pádadá pádadam… Mám ale strach. Ty stromy jsou tu pořád. Opakují se. Vím, co čekat, a předvídám všechno, co mě v tomto světě potká. A ta předpokládaná jistota mě znepokojuje. Jenže pak! Najednou uklouznu jako v Koupelně ve vaně a řítím se bystřinou a říkám si jo, tohle jsem přesně chtěl, i to překvapení tu tedy je. Nebo když z toho lesa najednou vyjdu na otevřenou louku, úplná Love Factory, je jasné, k čemu jedinému to místo vybízí. Ale co to přeháním, vždyť jsem jen Johnny, tak platonický, co si tu nalhávám?
V žádném případě to není jenom radost. Je v tom i dost smutku a prožitků. Napadlo mě, že je to jako marihuana – ta taky prohloubí momentální náladu. V Dobré plavkyni je všechno tak blízko. Kytara mi rozechvívá chlupy na rukou a ten klavír… úplně cítím to staré dřevo. Jak povědomé a intimní. Jako obraz, na který se dívám už řadu let, ale pokaždé na něm najdu něco nového. Zdálo by se, že malíř použil klasické barvy, ale on ty štětce taky občas máčel v jazzu a dokonce snad i v urban folku. Ty písničky jsou tak jasné a zapamatovatelné, že už po jedné cestě do práce se sluchátky v uších vám pak budou znít v hlavě. A budete tomu rádi. Z chlapců je cítit i jakási punkovost. Ovšem punkovost značně pokročilá intelektuálnem a muzikantskými dovednostmi. Láska, vztahy, trošku funny rýmy, ale hlavně pěkná anglická angličtina. Nevěřím, že takhle se mluví v Třinci.
Je třeba zdůraznit, že Charlie Straight to s klavírem umí hodně dobře. Nemám totiž pocit, že by se moje rádio zapnulo na e2 a tam odrhovali Keane. Mám z Dobré plavkyně radost. Stačí si její les párkrát projít a najít svá oblíbená místa a zákoutí. Pak člověk nebude narážet stále do těch stejných větví. Ten svět mám rád. Je blízko a dostal se mi hluboko do hlavy. Jen tak ho asi nevymetu – a ne že bych chtěl
Platonic Johny