Nepoučitelná Irena Obermannová
Ireno, víš o tom, že se ti podařilo napsat bestseller, který ještě teď – asi tři měsíce po tom, co vyšel – patří mezi nejprodávanější knížky ve všech knihkupectvích?
Tahle země není moc veliká, takže všechno, čeho je prodáno, tuším, nad pět tisíc, je považováno za bestseller. A Deníku šílené milenky se prodalo teď asi patnáct tisíc, takže podle kupeckých počtů to bestseller je. Jiná věc ovšem je, co vlastně pojem bestseller u nás znamená. Někdy mám dojem, že je to spíš nadávka, hlavně mezi kritiky. Ale naštěstí Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí už delší dobu zaujímá první místo na žebříčku, takže to termín bestseller snad maličko očistí.
Ty a Šabach teď patříte mezi nejúspěšnější české autory, jeho knížky jsou taky bestsellery, přestože máte vlastně každý trochu jiný styl psaní – z jiného hlediska.
Já si myslím, že zas tak úplně z jiného ne. Petr Šabach je taky čtivý, zábavný, taky vnímá svět humorně… Ale v mém případě lze říci, že jsem ochuzena o polovinu čtenářstva, protože mě čte jen jedno pohlaví, sice to lepší – ženské –, ale prostě se mi tím bohužel tvoří určité síto. Petra Šabacha čtou ženy i muži.
Myslím si, že Šabach je taky spíš oblíbenec chlapů. Možná, že my ženy jsme jen schopnější číst všechno. Vlastně mě nenapadá knížka, kterou by ženy opravdu nedokázaly číst. Víš, třeba o Bukowském by se taky řeklo, že je typická chlapská literatura…
Například Švejka nemají ženské rády, ani já ne. Nikdy jsem ho nedočetla do konce, ale zas třeba Hlavu XXII, bestseller, který je ke Švejkovi přirovnáván, jsem zhltla.
Vraťme se ale k tvé knížce. Název Deník šílené milenky je dost podobný názvu tvé starší knížky Deník šílené manželky. Chápu to dobře, že ten Deník šílené manželky byl spíše o té manželce, tedy že byl spíše o Evě, a že teď je to spíše o milence, tedy o Lilit?
I takhle se to dá samozřejmě vykládat. Já jsem totiž měla převrácený vývoj, nejdřív jsem byla manželka a mnohem později milenka. Říkám o sobě, že jsem byla od patnácti let vdaná. Svého manžela jsem poznala v patnácti a chodit spolu se vším všudy jsme začali tak v šestnácti, sedmnácti a vždycky jsem to brala tak, že je to ten kluk, kterého si vezmu. Což je samozřejmě běžné, akorát že se to většinou nestane.
Když jsi psala Deník šílené manželky, tak ten rozvod byl čerstvý…
V Deníku šílené manželky ano, ale neměl se už odehrát v Deníku šílené milenky, podle mě. Chtěla jsem, aby byli v obraze i čtenáři, kteří první knížku nečetli. Prvních dvacet stránek je vlastně zopakováním toho příběhu, což mi teď připadá škoda.
Ale mně se zas líbilo, že je to úplně jiný pohled…
No, to mě vlastně na tom strašně bavilo, ten jiný pohled na to samé…
Tak ono to asi každého napadne, že je to trochu autobiografické…
Víš, to je strašně zavádějící, ta autobiografičnost, a já už nevím, jak se k tomu mám postavit. Ano, mám dvě dcery, jedna opravdu studuje romistiku, jedna dělala gymnázium, ale jinak je tam všechno vymyšlené. Každý máme nějakou svou životní zkušenost a ono to ani bez toho nejde, nejde z ní nevycházet.
Kde jsi vlastně vzala tu Lilit?
Neřeknu ti, kdy jsem o ní slyšela poprvé, je to asi tak deset let… Od té doby mě nesmírně zajímá. Přečetla jsem si o ní pár knížek, tedy o tom mýtu, který má různé výklady. Bylo to moc zajímavé, najednou jsem si uvědomila, že moje téma ženy, která touží po svobodě, ale ví, že svoboda je děsivá, už existuje několik tisíc let, že to není problém moderní ženy. Tak jsem se pokusila o svou vlastní interpretaci tohoto mýtu. Udělala jsem si z Lilit takovou svoji šílenou manželku i milenku současně.
Je to tedy tak, že si myslíš, že tahle ženská strana, říkejme jí tedy Lilit, by se měla v ženách více prosadit?
No samozřejmě. Každá žena má v sobě Lilit a bojuje s ní, ale důvody ji odmítat už dávno pominuly.
Ale ty jsi taky byla spíš Evou, když jsi byla mladá…
Spíš jsem se snažila být Evou, ale nikdy mi to moc nešlo.
Dneska máš už dvě dospělé dcery, které jsi vychovala. Myslíš si, že bys to jako Lilit dokázala stejně dobře? Jestli to není tak, že to mateřství patří spíš Evě? Že žena je v určitých fázích spíše Lilit, pak zase Eva, pak zase může být Lilit?
To si právě tak úplně nemyslím. Žena by měla zůstat věrná sama sobě, měla by si zachovat lásku k sobě… Pořád je velmi častým jevem, že ženy se strašně rády obětují. Myslím si, že to škodí nejenom jim, ale i jejich chlapům… (smích)
Tvé jméno je dost často spojované s feminismem…
Feminismus. To slovo zní tak příšerně.
To teda jo…
Nebo, hlavně je to tak blbě zprofanované. Ale kdyby si člověk ten pojem zjednodušil, tak jde o to, že muž a žena jsou si rovni. A s tím snad musí souhlasit každý slušný člověk. Pak už stačí to jen dodržovat v běžném životě a v rodině. Jenže to je pořád dost těžké. Ačkoli to nevypadá.
Jenže někteří... hodně mužů chápe feminismus spíš jako negativní pojem.
To je jejich problém.
Jejich problém, ale pořád se týká především žen, tedy nás. Potom se ta myšlenka vlastně obrátí proti sobě.
Všechno se dá obrátit, mylně vykládat. Když se chce.
A proč si myslíš, že muži tvé knížky tolik nečtou?
Tak všeobecně si myslím, že ženy vůbec více čtou – tedy beletrii. Muži spíš čtou různé historické knížky, literaturu faktu, odborné knížky. To je první důvod. Druhý důvod je, a to mě docela trápí, že jsem obdržela různé nálepky a muži se mých knížek děsí, myslí si, že je ta knížka snad kousne nebo co… (smích) A taky jsem se dozvěděla od studenta Petra Kořínka, že dalším důvodem je hodně barevná obálka, která muže určitě odradí. Ale muži dnes nosí barevná trika i boty, nechápu, proč by nemohli číst barevnou knížku.
A jak je to s tvými obdivovateli? Píšou ti?
Píší. Na konci každé knížky mám svou e-mailovou adresu a snažím se každému odpovědět, i když je to dost práce, ale aspoň poděkovat…
A poznávají tě i na ulici?
Ne, to zas ne… (smích), i když teď jak jsem byla v té 13. komnatě, tak se to mění… (smích)
Ty taky učíš tvůrčí psaní na Literární akademii, tak by mě zajímalo, jestli tě to baví a čím je to pro tebe zajímavé?
Baví. Spisovatelství je takové osamocené povolání, každý si sice představuje, že když spolupracuji s televizí, tak že se pořád pohybuji mezi slavnými osobnostmi, ale ono to všechno probíhá přes maily (smích) a já nikoho neznám a nevidím. Vidět vás studenty je pro mě zajímavé setkávání.
Takže ti nevadí, že pracuješ s lidmi, kteří nejsou spisovatelé a třeba ani nemají potenciál? Jsi přeci ve styku s uznávanými a jaksi osvědčenými umělci…
Pro mě je nesmírně zajímavé pracovat s lidmi, kteří "to ještě nemají v hlavě srovnaný", kteří to ještě třeba "neumějí". Studenti mají v sobě zas jinou energii, která mě zajímá. Možná nepíší dokonale skvěle – ale mě dokonalost vůbec nezajímá.
Kdybys svůj život mohla změnit, udělala bys něco jinak? Přistupovala bys třeba k manželství jinak? Rozumíš teď mužům lépe?
Ne! Já nerozumím ničemu a mužům už vůbec. (smích) A na svém životě bych rozhodně nic neměnila! Někdy to nevypadá, ale já jsem ráda i za chyby, které jsem udělala… Takže ne, nic bych ve svém životě neměnila.
A poučila jsi se aspoň z něčeho ve svém životě?
Ne, nepoučila. Já jsem absolutně nepoučitelná. A dokonce si myslím, že je to podstatou psaní… Téměř každý spisovatel je svým způsobem blázen. Koukni třeba do minulosti, například slavný Mácha, jaký byl psychopat… kdo ví, jestli by napsal Máj, kdyby nebyl cvok… Když je člověk poučený, tak dělá větší kompromisy. Jediné, v čem jsem se poučila, je, že jsem nepoučitelná, že nechci dělat kompromisy nebo je aspoň chci omezovat na minimum. To, že tuto možnost do jisté míry mám, považuju za ohromné štěstí a hodlám si ho užívat. Možná se brzy vydám s batůžkem na konec světa.
To je, myslím, pěkný závěr. Pak jsme se dlouho hádaly, kdo zaplatí, dva paličatí berani… Rozhovor plný smíchu, poskytující pár moudrostí, které ale stejně nejsou tak důležité, pokud nechcete dosáhnout nesmrtelnosti, ale stačí vám být jen člověk. Ale hurá do divočení! Ženy, probuďte svou Lilit a třeba si zatančete v dešti či na sněhu, a pánové, podpořte je v tom, ony už se vám za to nějakým příjemným způsobem odvděčí…