Svět knihy, 14. a 15. 5. 2010
Žalmy v podobě audioknihy, debata s lužickosrbským spisovatelem Jurijem Kochem o tom, jestli se měla Lužice připojit k Čechám, otázka, proč už Emil Hakl nepíše básně, nebo ukázky z nového románu polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. To a mnohem víc jste se mohli dozvědět na dalším ročníku mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Pokud jste si do Průmyslového paláce v Holešovicích cestu nenašli, tady je drobné ohlédnutí za několika střípky z pátečního a sobotního programu.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů
Páteční
program jsem zahájil v komornějším duchu, zato rovnou u „knihy knih“.
Ve veletržním salonku byla představena audiokniha Vidím tvá nebesa,
dílo tvých prstů, na jejímž vzniku se podílela Katedra autorské
tvorby a pedagogiky DAMU a Česká biblická společnost. Jak prozradila Irena
Hamzová Pulicarová za prvně jmenovanou instituci, původní plán, tedy
načíst všech 150 žalmů v sedmi hodinách, který se zdál na počátku
projektu jako snadný úkol, se postupně zredukoval na současných třicet.
„Pokora k textu postupně přicházela“, vysvětlila důvod
drobné redukce počtu načtených žalmů rozhlasová režisérka Gabriela
Albrechtová. Jak jsme se mohli přesvědčit, nahrávka není jen tak
„načtená“, ale dramaticky procítěná. Pulicarová zdůraznila, že
i tak výjimečné biblické texty, jako jsou právě žalmy, chtěli autoři
číst obyčejně, protože v „obyčejném“ životním postoji žalmy
koneckonců vznikaly.
Lužice: ostrov, nebo most?
Modrá vrána (Dauphin, 2009), tak se jmenuje kniha
nejvýznamnějšího lužickosrbského spisovatele Jurije
Kocha. Po deseti letech je to první český překlad z této
specifické slovanské jazykové enklávy nacházející se ve východní
části Německa. O Kochově povídkové knize se někdy mluví jako
o ekologické próze, tj. o próze, která se zabývá ekologickými tématy,
o tom, jak těžké je vysvětlit politikům a těžařským mafiánům, že
„postavit nějaký nový biotop“, jak zaznělo v ukázce jedné
z povídek, není možné.
Koch se nechal inspirovat situací lužickosrbské minority a jejich bojem o domov, který ne náhodou připomíná dějiny severoamerických indiánů, nebo aktuální situací v Horním Jiřetíně. Chřtány bagrů se už od změny politických poměrů v 90. letech těší na to, až se zakousnou do půdy lužických Srbů, které podle slov Jurije Kocha sužuje i odchod lidí za prací do německého vnitrozemí. Tím ubývá zájem o zachování vlastního jazyka. Kochovi, jen tak mimochodem, bylo poměrně dobře rozumět i bez překladu (pro nezasvěcené – lužická srbština zní jako těšínská čeština v německém frázování).
Sám Jurij Koch studoval dva roky ve Varnsdorfu a česky by prý mluvil „jen kdyby měl něco vypito“. Leč, neměl, ale když došlo na otázku Lukáše Novosada, jestli by uvítal realizaci smělých plánů o připojení Lužice (jakožto útvaru patřícího historicky do Zemí Koruny české) k Čechám, potěšil přítomné přesvědčením, že v Čechách by se lužičtí Srbové asimilovali mnohem lépe a rychleji než v Německu.
Emil Hakl
Pokud jste to ještě (jako já) nevěděli, Emil Hakl se
nejmenuje Emil Hakl, ale Jan Beneš, to však nic nemění na tom, že ve své
nové knize, trojici novel Pravidla směšného chování (Argo, 2010),
tematicky navázal na román O rodičích a dětech. A proč už Emil
Hakl (pseudonym prý vznikl z rozmaru) nepíše básně? „Básně píše
člověk, který má ještě iluze, což bývá tak do třiceti let, kdo je
píše ještě potom, tak už je to sakra podezřelý.“ Vtipně
zinscenované čtení z románu obstarali herci z projektu Listování,
i když zábavnější možná byly pokusy Emila Hakla o autorské čtení.
Jak přiznal sám autor, je přesvědčen o tom, že se tímto dílem uzavřela
určitá etapa jeho tvorby, a nyní chce vyzkoušet úplně jiný typ psaní,
které ho nepřestává těšit.
Olga Tokarczuková
Co se za rok od poslední návštěvy Olgy Tokarczukové na
Světu knihy změnilo? Předně, Olga zjistila, že má u nakladatele smlouvu
na ještě jednu knihu, a tak musela „rychle“ nějakou napsat. A výsledkem
je opět dílo přitažlivé a atraktivní, už svým názvem převzatým
z jednoho Blakeova verše: Svůj vůz i pluh veď přes kosti
mrtvých. V tradičně rozporuplných reakcích z Polska se mluví
o detektivce, feministické próze nebo o ekologickém románu. Čeští
čtenáři si musí počkat na překlad, který má vyjít v říjnu
v nakladatelství Host. Ukázku z románu přečetla Martha
Issová (která již od této autorky načetla audio povídku
Skříň), těžko říct, jestli je to ta nejlepší interpretka próz
Tokarczukové, ale to je věc názoru.
Po Kochově vyznání Čechám se srdce každého vlastence mohlo tetelit blahem podruhé, hrdinka příběhu, Janina Duszejko, je totiž čechofilka – možná až moc, ale to k ironii patří. Olga Tokarczuková pak ještě přiblížila, jak vznikly ilustrace k její knize, které má na svědomí Jaromír Švejdík (tedy Jaromír 99, jeden z otců Aloise Nebela), se kterým se seznámila právě na loňském veletrhu Svět knihy. Jaromír prý tvořil na základě úryvků z románu, které k němu putovaly mailem, a výsledkem je „zvláštní atmosféra smutku, která odkrývá novou dimenzi textu“, jak uvedla Tokarczuková.
Na otázku z řad posluchačů, jak si na tom finančně stojí polští spisovatelé, přiznala, že „si nějak poradí a moc nejí“, ale jinak vede na univerzitě v Opole kurz tvůrčího psaní. Její příští kniha tentokrát zamíří od česko-polské hranice směrem na východ, a to konkrétně ke vztahu Poláků k Ukrajině v 18. století, kde má prý Tokarczuková kořeny z otcovy strany.
Kampak, kniho pro děti?
Už se chýlilo k večeru, když se mi podařilo proniknout na komorní besedu
nazvanou Kampak, kniho pro děti?, které se nakonec řada avizovaných
včetně Petra Nikla nezúčastnila, ale i tak přinesla řadu zajímavých
momentů. Je to paradox, ale zatímco nakladatelé ve stísněném salonku na
balkonu řešili krizový stav vydávání kvalitních dětských knih, pod nimi
v rámci kampaně Rosteme s knihou, zacílené na dětského čtenáře,
křepčily nejrůznější postavičky, které jako by vůbec nesignalizovaly,
že je něco v nepořádku. Ale je, především co se týče distribuce,
která prý dnes „ovládá“ trh s knihami (a neúměrně zvyšuje konečnou
cenu knížky), až po obrovské sklady plné starších titulů, které
vysávají peníze (v knihkupectvích se totiž udrží jen novinky), a je to
také důvod, proč některé z knih končí v prodejnách s levnými
knihami. Jak řekl Martin Vopěnka z nakladatelství Práh,
dnes „není žádný ekonomický důvod, proč vydávat dětskou
knihu“. K tomu se připojil také Joachim Dvořák
z Labyrintu, který přítomné úředníky z ministerstva kultury upozornil
na to, že za několik let hrozí zánik původní české tvorby pro děti.
Diskuze se snažila nastínit možná řešení, jedním z těch hlavních by
mohl být odkup části nákladu veřejnými knihovnami (které na to dnes
nemají peníze).
Polský poetický parnas
Poslední příspěvek polské
literatury letošnímu veletrhu se uskutečnil již v sobotní podvečer na
jednom z balkonů veletržního paláce a jen se potvrdilo rčení, že to
nejlepší patří na závěr. Konečně došlo na (na veletrhu jinak
opomíjenou) poezii v rámci pořadu nazvaného Polský poetický
parnas. Petr Borkovec představil nejen nové číslo
revue Souvislosti, ale hlavně dva polské básníky, někdejšího
člena časopisu bruLion Krzystofa Koehlera a básníka,
nositele ceny Nike 2009, Eugeniuzsze Tkaczyszyna-Dycki. Pořad
k sobě svedl dva naprosto odlišné básníky, koneckonců, právě Koehler
o Dyckim v Souvislostech říká: „S Tkaczyszynem-Dyckým mám
trochu problém, ale to je čistě osobní, on je totální básník, stojící
vždycky tak trochu na okraji.“ Je zřejmé, že bylo na co se těšit a
Koehler měl úplnou pravdu. Tkaczyszyn-Dycki je naprosto originální básník,
tematizující především smrt a další temná témata. Všechny bezpochyby
zaujal jeho specifický, holotropně-kinetický přednes (tedy v předklonu za
doprovodu dýchavičného temného hlasu), který na dva pokusy o dotaz, které
zamířily jeho směrem, zareagoval další performancí svých básní, jinak
neřekl ani slovo. Škoda jen, že do místnosti neustále vstupovali,
nahlíželi a neuvěřitelně protivně vrzali dveřmi někteří roztěkaní
návštěvníci veletrhu.
Co dodat na závěr? Polsko jen potvrdilo, že je jeho současná literatura na vysoké úrovni, a my se jen můžeme těšit z jeho blízkosti, porovnávat a nechat se inspirovat. Přijela nesmělá Dorota Masłowská, která podle vlastních slov nemá ráda literární akce, přijel Michał Witkowski a spousta dalších. Nebyl tu třeba Andrzej Stasiuk, ale všichni zajímaví polští autoři logicky přijet nemohli. Polská literatura nás přímo přesvědčila o tom, co schází té české – především společenská angažovanost, zájem o společenské problémy a s tím související atraktivita pro čtenáře, provokativnost, originálnost. O čem nás příští rok přesvědčí literatura ze Saudské Arábie, je zatím ve hvězdách.