Antonín Bajaja – Na krásné modré Dřevnici
Zlín se stává jedním z významných vrcholů pohoří Literatura na české mapě. Nejen že vzniklo nakladatelství Kniha Zlín, kde jsou vydávány zajímavé tituly, ale město se především stává tématem mnoha velice působivých knih z poslední doby. V poslední době je to třeba Gumový betlém Jaroslava Kovandy, ale zde se budeme věnovat Na krásné modré Dřevnici od Antonína Bajaji. Románu o vzpomínání na časy, na které rodiče raději nevzpomínají.
Na krásné modré Dřevnici má formu románu v dopisech. Na rozdíl od klasických děl tohoto žánru, typického pro osvícenství, zde nenalezneme dopisy mezi několika lidmi. Dopisy píše pouze vypravěč jménem Antonín Bajaja, a to své sestře Jeanne. Bajaja tedy nevyužívá jedné z předností románu v dopisech, plurality pohledů na události. Činí tak proto, aby posílil jiný aspekt, totiž navození pocitu autentičnosti, opravdovosti a upřímnosti sdělovaných skutečností: Přece si, milý čtenáři, nebudeš myslet, že své sestře při vzpomínkách na minulost kecám.
Vzpomínání na děje minulé, především 50. léta prožívaná oběma sourozenci v dětském věku, je hlavním tématem knihy. Inspirován pravděpodobně nejvíce Marcelem Proustem skládá Bajaja své vzpomínky jako domino – jedno číslo na kostce přivede do hry kostku jinou, až se řetěz vzpomínek prodlužuje, proplétá, zamotává a ztrácí začátek i konec. Ale omezit se na konstatování o tématu vzpomínání by nebylo poctivé. Román obsahuje spousty nuancí, kterými se naznačuje více, než se zdá.
Pozoruhodný je v knize pohled na 50. léta. Existují zde dva proudy – přístup dětí a přístup rodičů. Zatímco dospělí, veskrze buržoazního původu, v baťovském Zlíně tak silném, na komunisty nadávají a přijímají od nich rány, pohled dětí mnohem více vystihuje atmosféru doby. Děti milují americké předky, prarodiče i tetu, a žvýkačky. Zároveň jsou ale školou vtaženy do ideologického procesu, který je zcela pohlcuje. Bezmezně věří soudružce učitelce a všeobecně opakovaným pravdám. Nesnášejí mandelinku bramborovou, zbožňují Stalina a v jedné ze scén dětské alter ego vypravěče dokonce oznamuje svým příbuzným, že je udá za poslouchání Svobodné Evropy. Na tomto by stále nebylo nic zvláštního. Princip navozování pocitu autentičnosti, vzpomínkové vyprávění a dětský pohled na dobu jsou v současné literatuře o 50. letech více než konvenční. Ovšem Bajajovo vyprávění nám poodhaluje významnější sdělení.
Když chce například jeho sestra Jeanne poškodit své rodiče, jelikož jsou „nepřátelská reakce“, vypuštěním myši pod jejich nohy, zařve přitom „Smrt redakci“. Stejně tak jsou komolena i jiná slova, kupříkladu „levoruce“. Z těchto střípků a náznaků lze hádat, že jsou znakem určitého naivního, dětského pomýlení. Netřeba se stydět, děti věří i na Ježíška. Není třeba banalizovat předchozí odstavec na sdělení, že komunismus v českých zemích je u Bajaji produktem dětské hlouposti v lidech, ale spíše že fungoval jako prvoplánový logický důsledek historické situace, který se ukázal až příliš jednoznačným, než aby fungoval.
Inspirován pravděpodobně nejvíce Marcelem Proustem skládá Bajaja své vzpomínky jako domino – jedno číslo na kostce přivede do hry kostku jinou, až se řetěz vzpomínek prodlužuje, proplétá, zamotává a ztrácí začátek i konec.
Na Bajajově románu zaujme ještě jedna věc, poměrně typická pro ty kvalitnější romány současnosti, totiž zastřený princip hry, na kterém je román nenápadně utvářen. Na první pohled se zdá být vše velmi jednoduché – autor psal po celý život dopisy své sestře, ve kterých vzpomíná na Zlín svého mládí a průběžně k tomu přidává zážitky ze současnosti, aby sestra věděla, jak se bratr má. Ono je to ale vše složitější. Na začátku románu proběhne rozhovor mezi matkou a vypravěčem. Ona ho upozorní, že by měl na ty doby, o kterých píše dopisy, spíše zapomenout. Měl by prý nechat toho „fantazírování“. Jasně se nám zde dostává do popředí proces utváření dopisů. Vypravěč sice mamince slíbí, že zkusí nefantazírovat, ale znáte to, jak je to se sliby rodičům.
Onen vypravěč také není autor Antonín Bajaja, ačkoli se stejně jmenuje. Autor je spíše tím, kdo si s námi hraje, to my máme přijít na to, kde je svět dopisů konstruován a kde je autentický. Můj tip, tip literárního kritika, je takový, že svět dopisů je konstruován celý. Nejen že za textem nalezneme poznámku, že vznikal v období 2006–2009, ale ještě se dozvíme, že „veškeré nepřesnosti jsou záměrné, aby mohla být podobnost čistě náhodná“. Datace i hravá modalita v poznámce jasně nahrávají tomu, že si s námi autor hraje, přátelsky sice, ale hraje. V románech tohoto typu je velmi důležité uvědomit si, v jaké pozici se jako čtenář nacházím, abych vůbec mohl kdy říct, že jsem knihu přečetl (ne pouze sežral).
Nejvýraznějším rysem vyprávěcího stylu románu Na krásné modré Dřevnici je zpomalování. Vypravěč se ve svých vzpomínkách převaluje, roztahuje, hledá v detailech situací další vzpomínky, ukryté kdesi hlouběji. Některé pasáže proto převádí do veršů, které ještě více vyprávění retardují. Slova se v těchto verších opakují, rozsekávají, dává se jim mnoho prostoru – jsou oněmi Baudelairovskými pilíři chrámu. Jazyk je proto velice bohatý, užívá se v něm netradičních, knižních slov (mlgotat, ligotavý), u kterých se čtenář musí pozastavit. Bohužel někdy vede tento postup ke zbytečné, bezvýznamné ornamentálnosti při popisu situací, jakémusi experimentu za čarou. Navíc vedl důraz na jazyk autora až k jakýmsi dětinským slovním pokusům, které ne vždy byly úplně nutné (za všechny uvedu „Zboženský ry.Bník“, „zají ímá“). Ale míra je vždy otázkou vkusu a vkus je individuální záležitost.
Sluší se na závěr říci, že román Na krásné modré Dřevnici je velkým dílem o Zlíně, o tom novém vrcholu české literární mapy. Číst tu znamená chodit pomalu a po špičkách, proto se nejedná o knihu pro každého – je to výsada pro ty, kteří ji chtějí.
Ukázka:
Drahá Jeanne, vzpomněl jsem si na balíky, co nám v dětství posílali příbuzní z USA. Většinou Lillian, která strávila válku ve Zlíně. Sem tam ji zahlédnu, pozoruje svět z mého Olympu. Temeno je v mracích, stárnutím přibývá mýtů, těch starých událostí, a ubývá bohů. Lillian tam pořád trůní, někdy mě svátečně nastrojeného převezme od maminky, posadí do vycházkového kočáru a odváží protektorátním Zlínem na návštěvu do Prštného. Tam (kus od Baťových továren, v domku u sokolovny) bydlí se svou matkou, nejstarší sestrou naší babičky. Jmenovala se Anna, ale říkalo se jí amerikánsky Éna. Taky bohyně. Začínám pateticky, to ta božská hora.
Antonín Bajaja, Na krásné modré Dřevnici, Host, Brno, 2009.