Bára Gregorová – Kámen-hora-papír
Autorka této knížky a překladatelka z polštiny v jednom zve čtenáře své prvotiny na procházku jakousi středoasijskou republikou, kde se cizost okolního prostředí konfrontuje s věčností hor. Kámen-hora-papír je příběh o lásce, samotě, pochybách a hledání jistot. Je Bára Gregorová jen další z řady „fresh“ autorů na jedno použití, anebo v ní můžeme najít ony hledané jistoty?
Poslední dobou se tiskem šíří nepříliš přívětivé ohlasy na edici Fresh nakladatelství Labyrint, ale že házet všechny autory do jednoho pytle není příliš spravedlivé, se můžeme přesvědčit na prvotině Báry Gregorové. I ona je vskutku „fresh“, ale na rozdíl od svých souputníků, kteří často vydávají fádní sebezpytující zápisky, má její kniha vyšší ambice. I ona zpracovává téma citových a milostných zmatků, ale její hrdince alespoň nechybí vnitřní motivace, složitější začlenění do celku vyprávění a suverénní jazyková vybavenost. Gregorová nemluví proto, aby ukázala, jak je „cool“, ale ptá se, míří do hloubky, i když se nakonec příběh rozčleněný do několika časových rovin jen těžko spájí v celek.
Anna, dívka z Čech, se vydává směrem na východ, kde by chtěla učit jazyky. Přicestuje do cizí země kdesi ve Střední Asii a musí se znovu zapojovat do složitého soukolí společenských vztahů. Přirozeně, že musí překonávat všeobklopující cizotu a nepochopení, které snad ani tak nevyplývají z exotického prostředí, jako spíš z mezilidských vztahů a hranic uvnitř nás. Hrdinka se pak zaplétá do složité sítě známostí, a ta se zamotává stejně jako její láska k jednomu z členů místní party alpinistů.
Hledání lásky v románu Kámen-hora-papír nahrazuje interkulturní dialog – povýšený machizmus dotěrných mužů, odlišné pojetí lásky, stále další a další pochyby. Je láska skutečně to, co se za lásku vydává? A co znamená pro druhého, když pro ni tolik? Jen škoda, že nám Gregorová příliš odpovědí nenabízí.
Jazykové orgie ale trochu zastiňují samotný příběh. Posedlost „slovanštinou“ (směsí polštiny, ruštiny a dalších jazyků), různých dialektů, argotů, slangů je zřejmá, stejně jako inspirace v jazykových novotvarech a vynalézavosti Doroty Masłowské.
A to je vlastně vše – hledá se a nenachází, věci, které se měly vyřešit odjezdem do cizí země, zůstaly otevřené, ba co víc, cizota působí jako zvětšovací sklo, v němž se všechny otazníky zvětšují a nahánějí hlavní hrdinku do citových zmatků. Výlet do hor v závěru příběhu je téměř nadpřirozeným vyvrcholením, kdy se „cosi“, co je nad námi, projeví jako osudový řád, jako epifanie zhmotněná v svištění orlích křídel.
Gregorová střídá vypravěče, styly, časová pásma, sem tam vloží SMSkové dialogy, v kontextu současné prózy zase nic tak nového. Jazykové orgie ale trochu zastiňují samotný příběh. Posedlost „slovanštinou“ (směsí polštiny, ruštiny a dalších jazyků), různých dialektů, argotů, slangů je zřejmá, stejně jako inspirace v jazykových novotvarech a vynalézavosti Doroty Masłowské. Skutečnost, že autorka přeložila Královninu šavli (kde byla její role více než tvůrčí), je patrná od prvních stránek: „… a tak to bude všecko čupr kapr a jakože zpožděný wesolý święta.“
Nadhled nad všemi těmi jazykovými hrátkami a ochota alespoň na chvíli se nad ně povznést knize přece jen schází. Některé pasáže pak působí nadbytečně a nesrozumitelně, takže se čtenáři možná nepodaří dešifrovat všechny vztahy, i to, komu vlastně patří jednotlivé promluvy. Ale jak se na jednom místě v knize praví: „Můžu dokonale znát jejich řeč, sebelépe chápat všechny slangové a hovorové nuance, nepochopí-li příjemce princip komunikačního kódu, je veškerá snaha marná.“
Svět je rychlý, povrchní, globalizovaný, putujeme za něčím, co nám stále uniká na jakémkoliv místě planety, bohužel této bezvýchodnosti se poddává i literatura, která se stává stejně bezradnou a bezcílnou jako svět, který nás obklopuje. Nemusíme se smířit s tím, že nám „fresh“ autoři nabízí spoustu inspirativních otázek a žádné odpovědi, ale je to nutně deficit jejich literatury? Psaní může fungovat i jako autoterapie, nejinak je tomu v případě Báry Gregorové.
Hodnocení: 65 %
Ukázka:
Smrt v horách by byla samozřejmě lepší, nastanou však
nepředvídatelné situace i tady dole, jako například dnes, kdy člověk
pochybuje o tom, že jakýkoli další nádech má ještě vůbec smysl. Kdy se
pohybuje mechanicky, jako ten nejdokonalejší stroj, který ovšem potřebuje
generální opravu, čili vyměnit srdce a zastavit lávu emocí, které
vytékají, prýští z očí jako dětský umělohmotný natahovací vodotrysk
a cákají na bílé rampouchy přirostlé k napuchlým očím.
„Djééé-vuuu-škááá, s nastupájuščim práázdnikóóóm,“ a
další taxi do zvuku půlnočních rachejtlí obratně probruslí po
zledovatělé silnici.
„Blja, svoloč, pošól ty v žópu, aaa?“ moje komunikace s jinými
lidmi se nachází na bodu mrazu, což je však zcela pochopitelné, když
nemluvím ani sama se sebou.
Bára Gregorová, Kámen-hora-papír, Labyrint, Praha, 2008.
Foto: www.fra.cz