David Jan Žák – Ticho
Atraktivní žánrová vějička na obálce nové knihy Davida Jana Žáka – „mystický krimithriller ze Šumavy“ – upomíná nikoliv neprávem třeba na filmy Davida Lynche, kde si také často nejsme jisti, jestli se děj náhodou neodehrává v mysli hlavní postavy. Napovrch Žákova kniha vskutku takové srovnání naplňuje, jenže literatura by se neměla pohybovat „jen“ na povrchu, ale už z principu mířit ke zdrojům nejhlubším. To snad ví i Milan Kundera, který si v knize za „povzbudivá slova“ vysloužil od mladého autora poděkování.
Příběh tohoto šumavského mystického thrilleru se začne odvíjet poměrně odvážně a svižně – seznámení s hlavním hrdinou, nevidomým mladíkem přezdívaným Slepýš (vskutku originální přízvisko), jehož vztah k sestře Madle dosahuje téměř incestních rysů, do toho druhá vražda mladé dívky, kterou „žije“ celý kraj, napjatý vztah mezi Slepýšem a jeho švagrem, kriminalistou Markem, který po onom vrahovi začne pátrat. Do toho ještě zneklidňující atmosféra prokládaná Slepýšovými snovými výjevy a vizemi, která znejišťuje veškerý děj, a čtenář se ocitá na pochybách, co je vlastně realita. Až potud je Žákova kniha opravdu thrillerem se vším, co k tomuto žánru patří – jenže pátrání po vrahovi jako by bylo v této knize jen zástupným důvodem pro vyprávění (rozuměj: vršení vět).
Co je tedy v této knize tím hlavním „motorem“ pro vyprávění? Možná získat přesvědčení, že autor Ticha má spoustu znalostí a neváhá se o ně podělit, bohužel, na úkor slibně se rozvíjejícího příběhu. Žák totiž své čtenáře až příliš podceňuje, má třeba potřebu povědět nám, co je to Braillovo písmo (a věnovat tomu celou stránku), nebo sdělit, že Henry D. Thoreau napsal knihu jménem Walden (a co se v ní píše), že v Tasově žil Jakub Deml atd. atd. A kdybychom náhodou nevěděli, kdo je to Jindřich Drtikol, neváhá nám ho v příběhu osobně představit. Když se pak v knize objeví postava se jménem Jadwiga Gombrowiczová, už to není vůbec vtipné, ba naopak, smutné.
Žák jako by chtěl svým příběhem také přehlušit ticho a prázdnotu bílé stránky, ale překotné vytváření vět a slov prázdnotu nezničí, ale naopak zakládá. Když se fotograf Drtikol Slepýše na jednom místě románu ptá: „A je hranice mezi představou a realitou skutečně tak důležitá?“, jako by se touto otázkou sám autor vzdával odpovědnosti za své překombinované vyprávění.
Žák při tom všem zbytečně rozvleklém bujení popisů banálních a nepodstatných situací, detailů a blábolivých dialogů, přeplněných jazykovými klišé a kostrbatými vulgaritami, prokazuje, že schopnost příběh slibně rozvinout má, ale měl by mít více odvahy razantněji škrtat. Kniha by si možná vystačila jen se zvýrazněnými snovými pasážemi, v nichž se autor snaží přiblížit specifické vnímání nevidomého hrdiny, jenže Žák tuto vyprávěcí linii nikdy dlouho neudrží, sem tam si dokonce vypomůže „pozorovatelem“ a čtenář se v těchto okamžicích začne červenat studem snad i za samotného Žáka. Postmoderní mísení dvou vyprávěcích linií jeho příběh významově neobohacuje a čtenář se patrně ocitne na pochybách, že vlastně ani sám autor neví, co chce svým příběhem sdělit a jak má děj smysluplně rozvinout. Vrstvení detailů nebo vysvětlování záhadných jevů kvantovou fyzikou k tomu rozhodně nestačí.
Ani ústřední motiv ticha (po Rudišově románu Potichu vydaném ve stejném nakladatelství se nejedná o příliš originální motiv), ze kterého má Slepýš panický strach, nefunguje v knize nijak významotvorně a autor ho jen občas připomene, aby se na něho náhodou nezapomnělo: „Ticha se bál. Probouzelo v něm vzpomínky, neklidné myšlenky, úzkost. Byl jedním z mnoha lidí, kteří musejí v rámci pudu sebezáchovy, snad aby se nezbláznili, zaplnit prostor – venku i uvnitř – hlasy, zvuky; přehlušit tu prázdnotu.“ Žák jako by chtěl svým příběhem také přehlušit ticho a prázdnotu bílé stránky, ale překotné vytváření vět a slov prázdnotu nezničí, ale naopak zakládá. Když se fotograf Drtikol Slepýše na jednom místě románu ptá: „A je hranice mezi představou a realitou skutečně tak důležitá?“, jako by se touto otázkou sám autor vzdával odpovědnosti za své překombinované vyprávění. Bohužel, David Jan Žák se tímto románem po bok šumavských velikánů Karla Klostermanna, Adalberta Stiftera nebo Josefa Váchala (nebojte se, taky je o nich v knize zmínka) zatím nepřidá, ale kdo ví, co bude za pár let. Zatím zůstává mnohem lepším básníkem než prozaikem.
P. S.: Při pohledu na autorovo závěrečné poděkování pečlivě vyjmenovaným rádcům-spisovatelům, přátelům a blízkým se vkrádá pocit, jako by kniha vznikla hlavně ve snaze vměstnat do ní všechny detaily a zážitky, které autora a jeho známé spojují. Je tu ale otázka, jestli se při čtení Žákovy knihy budou čtenáři bavit stejně dobře jako Žákovi známí, kteří se v příběhu jistě poznají.
Hodnocení: 30 %
Ukázka:
Stojí na území tmy, tam, kde už světlo pouliční lampy nemá žádnou moc. Je pod vysokým smrkem u zasněženého výkopu, který nechal otec udělat, aby tak vyčistil strouhu u plotu. Voda se každé jaro hromadí a nemá kudy odtékat. Otec dal skruže a svedl vodu do kanálu, co jím protékají splašky pod silnicí. Vlhká vůně zeminy udeří Slepýše do nosu. Shýbá se, aby nabral sníh do hrsti a mohl jej promnout mezi prsty. Klekne si. V ten moment zaslechne zpoza rohu přešlápnutí. Nikdo jiný, kromě Slepýše, by si něčeho takového nevšiml, ale jeho vycvičený sluch registruje každý šelest. Zpozorní a zůstává klečet nad zasněženou hromadou hlíny. Pod kolenem cítí kamínky štěrku. Tady na území Národního parku Šumava se nesmí silnice solit, silničáři používají na zledovatělé vozovce jen štěrk, nic víc. Po okrajích vozovky leží šedivé pruhy plné drobných křemenitých kousků. A zase. Dva kroky, třetí. Sníh zakřupe. Za domem někdo stojí a vyčkává. Kde je Šaman? Proč neštěká? Slepýš slyší přešlapování, jako když se někdo na místě zahřívá, pak pohyb nohou, ten člověk míří ze strany domu k zadnímu vchodu; v ten okamžik ty kroky poznává.
David Jan Žák, Ticho, Labyrint, Praha, 2009.