Herta Müllerová – Rozhoupaný dech
Nobelova cena za literaturu putovala v roce 2009 do rukou Herty Müllerové, německy píšící autorky, která se celou svou tvorbou soustředí na téma poválečných osudů rumunských Němců. Jak je všeobecné známo, Nobelova cena se neuděluje ani tak za estetickou kvalitu děl jako spíše za angažovanost jejich tvůrců, a nejen v tomto ohledu je cena ve správných rukou. Rozhoupaný dech je kniha plná otevřených ran, jizev na duši, ale i lyriky zrozené z hladu, strádání a bolesti.
Když v roce 1945 skončila válka, vyžádal si jménem Stalina sovětský generál Vinogradov od rumunské vlády všechny v Rumunsku žijící Němce na obnovu válkou poničeného Sovětského svazu. Tisíce lidí si byly nuceny sbalit pár věcí a odjet do pracovních táborů roztroušených mezi Dněpropetrovskem a Doněckem. Stejný osud čekal i na Oskara Pastiora (1927–2006), básníka, který se stal pro Müllerovou předobrazem románové postavy Leopolda Ausberga. Jeho osud je s příběhem knihy pevně spjat, pobyt v lágru poznamenal celý jeho život, ale navzdory tomu společně s autorkou objížděl místa na Ukrajině a pomáhal s přípravou knihy, jejíhož napsání se už nedočkal. Pro sedmnáctiletého Lea je odjezd do sovětského lágru paradoxně vítaným únikem od rodiny („Chtěl jsem od rodiny pryč, i kdyby to bylo do lágru.“) i od strachu z prozrazení své homosexuality, za kterou hrozil v poválečném Rumunsku trest smrti.
Babička ho na cestu vyprovodí slovy: „Vím, že se vrátíš.“ Tato věta se pro něho stává posilující mantrou, o to víc ho pak ubíjí situace po propuštění, kdy zjišťuje, že nikdo z jeho rodiny této větě ve skutečnosti nevěřil. Rozhoupaný dech není kronikou ani dokumentem-svědectvím, ale svébytnou formou vypravěčského experimentu, v němž se hledání jazyka, jakým lze takové svědectví vůbec zprostředkovat, stává stěžejním tématem. Pobyt v lágru otřásl Ausbergovou důvěrou ve slova. Vzpomínky jako by nejistě ohledávaly terén, jak se vyslovit přesně – to se v románu neděje překotným chrlením vět, ale podivně houpavým rytmem asketického, a přece poetického vyjadřování hrůz. Krása a krutost k sobě někdy mají podezřele blízko. Spolu s vypravěčem se pohybujeme na houpačce nejistoty, že další obrátka už nemusí přijít. Jak popsat pocit hladu, jak popsat ponížení, jak popsat pohled na advokáta Paula Gasta, který své ženě Heidrun krade polévku, a ta následně zemře, jak popsat obludné chování táborového kápa Tura Prikuliče? Takový jazyk ještě nebyl vynalezen, a tak se struktura románu kontrolovaně tříští do krátkých kapitol, snažících se zvláštním poetickým jazykem popsat fragmenty vynořující se z paměti.
Pobyt v lágru otřásl Ausbergovou důvěrou ve slova. Vzpomínky jako by nejistě ohledávaly terén, jak se vyslovit přesně – to se v románu neděje překotným chrlením vět, ale podivně houpavým rytmem asketického, a přece poetického vyjadřování hrůz. Krása a krutost k sobě někdy mají podezřele blízko. Spolu s vypravěčem se pohybujeme na houpačce nejistoty, že další obrátka už nemusí přijít.
Müllerová se nesoustředí na přesné zdokumentování událostí, podání svědectví (byť v takovém pracovním táboře byla také její matka) ani na dobové reálie a detaily lágrového života a i kvůli výše popsaným charakteristikám románu bychom ji mezi klasiky lágrové literatury A. Solženicyna nebo V. Šalamova řadit neměli, jakkoliv je jim písemný poukaz na destrukci lidství společný. Naopak, její kniha je jedinečná právě svým úsilím hledat krásný jazyk tam, kde se otřásá důvěra ve veškeré lidské hodnoty. Ausberg vzpomíná především na předměty tvořící jeho lágrový svět, které poeticky pojmenovává a systematicky třídí. Samostatné kapitoly jsou tak věnovány práci s cementem, lopatě srdcovce, druhům chleba rozdělovaným jako denní příděly, druhům uhlí (mastné, sálavé, koksové, plynové), strusce. A také hladu, který se personifikuje do postavy anděla hladu, s nímž Leo rozmlouvá, střídavě se mu brání a podléhá, anděl se mu jako démon vkrádá do mysli a ovládá celého člověka, tedy to, co z něho ještě zbývá: „Hlad je předmět. Hlad vstoupil do mozku. Anděl hladu nemyslí. Myslí správně. Nikdy nechybí. Zná mé hranice a svůj směr. Zná můj původ a svou působnost. Věděl o minulém ještě dřív, než mě potkal, a zná mou budoucnost.“
Vyprávění stojí na místě, stáčí se do sebe jako v pokoji plném předmětů a strhuje pozornost do různých stran, vrací se tam, kde už bylo, a popírá již řečené. Síla i slabost románu je právě v tom, čím tak strhuje – v poetickém jazyce popisujícím zlo, což k sobě nikdy nejde bezbolestně dohromady. Müllerová k tomu ale odvahu měla a její Rozhoupaný dech tepe a skřípá napětím, otevírá pandořiny skříňky (autorka pochopitelně nezamlčuje dřívější sympatie rumunských Němců k Hitlerově politice) a občas se potácí v metaforické přebujelosti, jež činí čtení o něco komplikovanější. Román je jako jizva, ne-li stále otevřená rána, z níž na nás prýští nejistota, že jazyk, který běžně používáme, má své hranice a omezení, ale přesto je to jenom on, na něhož jsme odkázáni a který nám může historii lidské bolesti zprostředkovat. V knize klopýtáme skrze zvrácenou logiku zmařených životů a utrpení a říkáme si, vždyť tohle přece není možné, ale čteme dál, protože hypnotický rytmus (vskutku vypravěč jako by na pokraji sil blouznil z hladu) nás houpavě unáší dál, možná i tam, kam se nám nikdy nechtělo.
Ukázka:
„Většinu znám jen od vidění, z večerních nástupů nebo z kantýny. Už jsem věděl, že mnozí nejsou mezi námi. Ale pokud se neskáceli přímo před mýma očima, nepovažoval jsem je za mrtvé. Nechtěl jsem vědět, kde teď jsou. Když je tolik názorného materiálu a těch, kteří to vzdají rychleji než já sám, strach zmohutní. Časem je tak mocný, že se přehoupne v cosi, co se podobá lhostejnosti. Jak bychom se také měli jinak zachovat, když mrtvého objevíme jako první. Je třeba ho rychle svléknout donaha, dokud se s ním dá ještě hýbat a než si šaty vezme někdo jiný. Vezmeme jeho vyšetřený chleba z polštáře dřív, než přijde někdo jiný. Odstrojování je náš způsob truchlení. Když přinesou do baráku nosítka, nezbývá pro táborové vedení nic kromě mrtvoly.“
Herta Müllerová, Rozhoupaný dech, Mladá fronta, Praha, 2010, překlad Radka Denemarková.