Ian McEwan – Solar

Už uvozující citát z knihy Johna Updika Králík je bohatý nás decentně upozorňuje na to, že tentokrát nepůjde jen o atmosférický příběh s psychologicky věrně propracovanými postavami, ale mimo to všechno i o knihu poměrně angažovanou. Stejně tak jako v onom citátu, i McEwanovi nejspíše „rozjímání nad plýtvajícím světem, vědomí, že také země je smrtelná“ dělá dobře. Aby ale Solar nevyzněl pouze jako laciná zelená agitka typu Urbanova Hastrmana, klade přes sebe v rámci vyprávění protikladné názory na tak složité otázky, jako je globální oteplování, problematika atomových elektráren a jejich radioaktivního odpadu nebo skutečné možnosti obnovitelných energetických zdrojů. V románu jsme tak nemilosrdně vtaženi do světa plného vědeckých teorií, pseudoteorií (v jedné pasáži se McEwan náznakem opře i do Václava Klause a jemu podobných), kontrateorií a teorií z teorií. Celkový obrázek a konečný názor však nechává stále na samotných čtenářích.

Kompozice románu je rozdělena do třech částí, odehrávajících se v roce 2000, 2005 a 2009, jež zastupují v zjednodušeném slova smyslu expozici, „komplikaci“ a krizi celého příběhu. Díky širokému časovému rozpětí se mohl autor více rozmáchnout (román má 285 stran), přesto se však v životě Michaela Bearda soustředí především na několik signifikantních detailů, které v průběhu let variuje a ke konci knihy bezmála všechny pointuje, a dosahuje tak obrovské provázanosti. Kniha proto drží pohromadě i navzdory slabší expozici, odehrávající se z větší části na zamrzlém fjordu v Západních Špicberkách, kde strávil nějaký čas i samotný McEwan a kde se zrodil i nápad na celou knihu. Autor je ale v této části natolik fascinovaný neobvyklým prostředím, ve kterém se sám nacházel, že místy začne řetězit sugestivní popisy prostředí a nálad na úkor samotného děje.

McEwan je ale velký manipulátor, svému textu umí výborně naslouchat a dále s ním pracovat, a když cítí, že ději tak trochu „padá řetěz“, připraví si na čtenáře šokující zvrat, který nápadně připomíná krvavou scénu v Nevinném, kde hlavní postava rozřezala svou oběť do několika kufrů, aby ji mohla po částech roznést do různých koutů poválečného Berlína. Znalci McEwanovy tvorby tak trochu zatrne. Že by se autor začal opakovat? Nikoliv. I to je součástí obřího autorského komplotu, do kterého se vás jednotlivé řádky knihy snaží postupně zamotat.

Solar tak v konečném vyznění připomíná svým obyčejným, až nudným středostavovským hrdinou spíše Sobotu. Při čtení obou těchto románů si chvílemi připadáte, že jste součástí zdánlivě nezáživných výjevů, ale až při závěrečném finále máte možnost rozeznat, jak zásadní tyto pasáže pro celou knihu jsou. Zatímco je ústřední postava Soboty – špičkový chirurg Henry Perowne – jasným hrdinou, s nímž celou dobu sdílíme strach o jeho rodinu, nositel Nobelovy ceny Michael Beard je antihrdinou par excellence. K Nobelově ceně se dostal tak trochu náhodou, jednoho nevinného člověka odsoudil k několika letům vězení, je pětkrát ženatý a opět se rozvádí, protože pojem monogamie je pro něj stejně vzdálený jako umělecká literatura, kterou pohrdá. Pomocí typického McEwanovského vypravěče, který se nezdráhá pouštět do myslí svých hlavních protagonistů, postupně zjišťujeme, že Michaela Bearda nezajímá nikdo jiný než on sám. Všemi svými kolegy pohrdá, dokonce i těmi, jejichž nápady ve své nové práci tajně vykrádá.

Není tedy divu, že čtenář celou knihu čeká, zda přijde spravedlivý trest nebo zda všemu toto pozemské vtělení všech známých hříchů nakonec uteče. Ian McEwan na konci knihy není doslovný, příběh uzavírá ve chvíli, kdy jen vyřkne rozsudek nad svou postavou, ale samotnou exekuci už chytře nechá na čtenářově imaginaci. Je až s podivem, že právě tento otevřený konec bývá mnohými kritikami odsuzován.

Mnohem zásadnější problém Solaru je totiž ve zkreslení samotného vědeckého prostředí. V knize se místy vyskytují pasáže, díky kterým si můžeme myslet, že Michael Beard jako člověk nebyl ve svém mládí zas až tak prohnilý, že ho k tomu dohnali až jeho kolegové, nadřízení, patolízalové, a dokonce i samotná Nobelova cena, po jejímž obdržení tak trochu zakrněl. McEwan nám na chvíli ukazuje i Beardův protiklad, vědce vskutku agilního, zapáleného a optimistického. Bohužel hned na konci expozice se takové postavy zbavuje, protože by zničila plánované vyznění celého románu.

Po přečtení Solaru tak zbude jen rozpačitý dojem z toho, kam se nás to vlastně snažil autor dotlačit. Nedozvíme se, zda je globální oteplování skutečnou hrozbou, nebo jen zmytizovaným strašákem, stejně jako nezjistíme, jestli je dnešní svět skutečně tak prohnilý jako Michael Beard. Jediné, co můžeme s jistotou říci, je, že pesimistický pocit prohnilosti a beznaděje v nás zůstane, pokud jako McEwan bez mrknutí oka zlikvidujeme veškeré kladné hrdiny v našem životě.

Ukázka:

On ani Beard nikdy nepřiznali, dokonce ani jeden druhému v soukromí, že ve skutečnosti vůbec nebudou dodávat elektřinu do Lordsburgu. Budou prodávat kilowatthodiny místnímu distribučnímu podniku v množství, které by mělo být přibližně ekvivalentem průměrné roční městské spotřeby. Elektrony z jejich revoluční elektrárny budou anonymně proudit mezi ostatními.
„Budeme tam všichni,“ řekl moderátor. „Stačí odbočit ze silnice číslo 90 na sedmdesátku a po pěti kilometrech jste na místě. Přijeďte tam za námi zítra v šest hodin odpoledne a zúčastněte se slavnostního odpočítání chvíle, kdy se Lordsburg stane hlavním světovým městem!“
Za chvíli už mířili na východ po státní silnici, pak se zhoupli k severu po městském obchvatu a po pár kilometrech odbočili doprava na Silver City. Za několik minut se přehoupli přes mírné návrší a před nimi se rozprostřel výhled na pozemek. V minulých měsících ho Beard viděl už mnohokrát, všechno bylo na svých místech a zkoušky nanečisto probíhaly po některých počátečních potížích hladce. Nicméně dnes odpoledne se opájel hrdostí, z níž se mu mírně točila hlava. Hammer vycítil jeho náladu a zpomalil.
„Tak, kámo,“ řekl a snažil se skrýt vlastní silné emoce za strašlivý pokus o londýnský přízvuk, „nešimrá tě to na pytlíku, když tohle vidíš před sebou?“

Ian McEwan, Solar, Odeon, Praha, 2011, překlad Ladislav Šenkyřík.

Související články

• Ian McEwan – Nevinný

• Ian McEwan – Na Chesilské pláži