Jáchym Topol – Chladnou zemí
V recenzi na novou novelu Jáchyma Topola, Chladnou zemí, na serveru Aktuálně.cz píše Lukáš Novosad, že je rozdělena do dvou „dějových bloků“ a že její autor je „spisovatel bez úcty k faktům“ a jeho „lajdáctví“ je až udivující. Ve skutečnosti je udivující především literárněvědná neznalost a s prominutím hlupáctví kvazirecenzenta. Novela Chladnou zemí je zajímavá především složitostí determinace jedince prostředím a sdílenou pamětí.
„Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly?“ Tímto mottem, vypůjčeným od Doroty Masłowské, vstupujeme do knihy a nutno říci, že zřejmě nemohlo být vybráno lépe, jelikož přesně vystihuje téma knihy. Ačkoliv takovou větu by personální vypravěč, který je zároveň ústřední postavou děje, nemohl nikdy říci, jelikož tyto cizí jizvy na svém těle není schopen spatřit. Aby nedošlo k mýlce, vypravěč není slepý – cizí jizvy jsou mentální. Hlavní postava je klíčem k pochopení novely Chladnou zemí. Je bezejmenná, neznáme její vzhled, přesto je jediným zprostředkovatelem příběhu. Ač je tedy vyprávění silně individualizované, přesto má rys univerzálnosti, a tato univerzálnost je šípem vystřeleným do těl všech čtenářů, šípem způsobujícím bolest nefyzickou, avšak oprávněnou. Tento šíp nás ovšem nezasáhne, pokud necháme splynout postavu vypravěče s autorem, jak tomu učinil třeba již zmíněný Novosad.
Vypravěč vyrůstá v Terezíně, symbolu holocaustu, pase kozy, které jsou „symbolem pevnostních měst, jsou to bojové biologické zbraně“. V prvním odstavci novely čteme: „Zdrhám do Prahy na letiště. No, zdrhám, spíš jdu škarpou, trošičku obestřen mrákotným mrakem, protože piju.“ Tyto dvě věty ukazují dva výrazné rysy vyprávějícího subjektu. Především je to prézentnost jeho prožívání. V následující části vyprávění se sice vrací retrospektivně do svého života v Terezíně či vězení a používá v těchto pasážích slovesa v préteritu, avšak nic to na způsobu prožívání nemění. Druhým výrazným rysem, doloženým v citované pasáži, je verbální hledačství. Potřeba nalezení správného výrazu, nespokojenost se slovem ukazuje minimálně na dvě věci. Vypravěči záleží na obsahu sdělení, není ledabylý a vyžaduje stejnou obezřetnost od svých čtenářů. Zároveň tím poukazuje na dialogický charakter textu.
Ač je vyprávění silně individualizované, přesto má rys univerzálnosti. A tato univerzálnost je šípem vystřeleným do těl všech čtenářů.
V dialogičnosti spočívá celý princip fungování paměti hlavní postavy. Všechny informace o historii svého města získal zprostředkovaně, skrze svého otce, tetu či kohokoli jiného – a nezamlčuje to, naopak neustále zdůrazňuje opakováním „jak říkal táta“, „řekla teta Friedrichová“ apod. Forma vyprávění zde tedy koresponduje s principem myšlení vyprávějícího subjektu a odkrývá několik kontrastů.
Nejvýraznějším z nich je protiklad osobní paměti a paměti institucionalizované. Původní obyvatelé Terezína založí Koménium, jakousi nadaci, která se snaží získat co nejvíce finančních prostředků na kultivaci a zachování města jakožto nositele paměti. Vypravěč pro tuto organizaci institucionalizující se paměti pracuje, ale necítí se jí být povolán, je pouhým úředníkem. Paměť jakožto instituce totiž nejsou ony cizí jizvy, které spatříme na svém těle, ale místo, kde očekáváme vysvětlení jejich vzniku. Zde přichází druhý kontrast. Vypravěč v něm stojí proti postavám, nazývaným souborně „hledači pryčen“, což jsou právě ti lidé, kteří jizvy našli a nyní doslova trpí potřebou odstranit je ze svého těla.
Hlavní postava novely Chladnou zemí ale žije pouze přítomností, minulost jako by neexistovala, anebo je, jak již bylo zmíněno, orálně sdílená stejně jako pohádka. Proto žije ovlivněn prostředím, minulostí, ale jakási rezignace na faktickou paměť mu umožňuje nevidět tyto jizvy. Jedna z postav říká vypravěči: „… že jste si jako děti hrály v umrlčích komorách a šmataly na sebe v bunkrech! To je teda děs, musíte být všichni pervertovaní a ani o tom nevíte…“ Ano, nevědí, a proto se v kontrastu k nim ukazuje marnost těch postav, které o své pervertovanosti vědí, ale stejně s ní nikdy nic neprovedou. Působí sice důvěryhodněji, jsou inteligentnější, vzdělanější, morálnější (!), ale kvůli tomu vědomí jsou také bezprizornější, zoufalejší.
„Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly?“
Výrazný motiv novely, který je jakožto výpustka přítomen již v názvu, je cesta. Cesta je zde prostředkem útěku. Po zničení města Terezína a Koménia cestuje vypravěč do Běloruska, ale tato cesta je spíše útěkem. Téměř všechny postavy utíkají, ale utíkají od věci, od které utéct nelze, od jakési kombinace historie a minulosti, kterou jsme si nevybrali, nemáme na ní vinu, ale neseme ji s sebou jako krev a utéct od ní nelze snad ani smrtí.
Dává autor nakonec alespoň náznak toho, jak z této pasti vykročit? Ne. Vypořádání se s minulostí je individuální proces a nelze k němu hledat návod – z novely lze vyčíst snad jen jednu radu: uvědomit si. Poradenství ale není úkolem umění, tím je mimo jiné nahlížení za realitu pro možnost jejího zpětného, opravdovějšího odkrytí. A to Topol činí.
Jediným problémem novely Chladnou zemí je její předimenzovanost. V kontextu současné prózy je to nedostatek paradoxní. Většinou je tomu právě naopak, tedy že se povídka zřeďuje do novely a novela do románu. Topol bohužel pro čtenáře zhustil velký román do velké novely. Proto je četba Chladnou zemí místy jako chůze bažinou. Skrze autorovu řemeslnou zručnost je text sice velmi čtivý, ale jako bažina působí právě kvůli tematické zahuštěnosti, komplikovanosti a snad až přílišné zkratkovitosti. Přesto je dílo jedním z velikých literárních počinů nejen letošního roku a dokazuje, že jméno Jáchym Topol čeká zajisté vytesání do literárních dějin přelomu století.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy,
pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už
nešlo o mýho tátu, ale vůbec.
Že se to všechno stalo?
Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti
usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě.
Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit
na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to
zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem
už žádné kamarády neměla.
Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom.
Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu
hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a
modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem
se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď
jsem tady.
Jáchym Topol, Chladnou zemí, Torst, Praha, 2009.
Foto: www.people.cz