Jakuba Katalpa – Hořké moře
Byla jednou jedna Marie, která pocházela z velice podivné rodiny, a byla jedna Aniela, která sice pocházela z jiné rodiny, ale v lecčems se jí podobala. Kromě nich byla i Jakuba se zvláštní nemocí. První se uměla proměnit, druhá se uměla zastavit, třetí si nepamatovala tváře – a všechny se měly tuze rády. No, možná ne tuze a možná ne tak zcela rády, ale rozhodně mezi nimi nějaké pouto bylo. A jaképak pouto? Inu, to už je trochu složitější.
Lze si dobře představit, že s knihou Hořké moře má leckdo potíže. Nečte se zrovna jednoduše, není zábavná a morální ponaučení hodné zdviženého prstu v ní také nenajdete. Místo propracovaného děje je zaplněna spoustou snů a vzpomínek, ledabyle rozházených po textu. Hledat mezi nimi vazby a příčinné souvislosti je zdlouhavé a čtenář nemá ani jistotu, že všemu správně porozumí. Tak co s tím?
Na první pohled to vypadá, že se v Hořkém moři nic neděje. Základní dějová linie vystupuje na povrch v náznacích, je roztříštěná a místo ní je pozornost věnována příběhům zakotveným hluboko v minulosti. Ale jak už to někdy bývá (a v této próze téměř neustále), nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Spojovacím článkem je nikdy nenaplněný milostný trojúhelník tří hlavních postav – neuroložky Marie, psycholožky Aniely a kadeřnice Jakuby, avšak nejdůležitější události se odehrávají na jeho pozadí. Marie řeší konfliktní vztah ke své matce, Aniela se komplikovaně vyrovnává s minulostí a Jakuba je determinována vážnou nemocí. To vše je seskládáno z mnoha glos, vzpomínek a útržků příběhů, které, spojené dohromady, tvoří barevný a mnohovrstevnatý obraz připomínající stav těsně před bodem varu – povrch je zdánlivě klidný, ale v hlubinách to vře.
Stylově se román nejvíce blíží magicko-realistické vlně (prolínají se tu reálné prvky s iluzivními, časové roviny jsou záměrně promísené a zakřivené, osud postav ovlivňuje předurčenost, ze které není téměř úniku atd.). Vedle této vlny je poznat i další inspirace např. expresionismem, surrealismem, psychologickou prózou, narativní psychologií. Podobně jako u prvotiny Je hlína k snědku? je i zde kladen důraz na množství detailních smyslových vjemů a překvapivé střídání úhlu pohledu. Katalpa využívá techniku pásma složeného z více témat a několikeré perspektivy, osobní výpovědi přerušuje hlasem nezaujatého pozorovatele, trhá text tematickými i časovými střihy a nutí čtenáře k aktivní účasti na procesu interpretace.
Autorka se v textu pohybuje s naprostou jistotou, dovolí si střídavé používání ich a er-formy a ve vypjatých okamžicích nechá klidně zmizet hranici mezi realitou a snem.
Jedním z charakteristických prvků, které se objevují v obou dosavadních autorčiných prózách, je vnitřní osamělost hlavních postav. Pocity vykořeněnosti a snaha prorazit pomyslnou bariéru oddělující hrdiny od jejich okolí jsou přítomny už první Katalpině knize a v Hořkém moři jsou ještě výrazně posilněny. „Jak lze překročit vlastní stín a lze to vůbec?" ptá se Katalpa prostřednictvím svých postav a odpovědi, které nabízí, nemají jinou než subjektivní platnost.
Samostatným tématem je jazyk knihy. Zcela bez přehánění lze říci, že v práci s ním patří Katalpa mezi současnou spisovatelskou elitu. Vytváření originálních metafor a neotřelých slovních spojení ji zcela evidentně těší a na výsledku je to znát. V textu se pohybuje s naprostou jistotou, dovolí si střídavé používání ich a er-formy, ve vypjatých okamžicích nechá klidně zmizet hranici mezi realitou a snem, hladce překračuje tělesné bariéry, a to vše tak přirozeně, že to až čtenáři může připadat jako samozřejmost.
Je samozřejmě možné se ptát, nakolik je zvolené téma nosné a jakým způsobem oslovuje dnešní publikum. Odpovědi budou těžko jednoznačné. Čtenář, který od Katalpy očekává příběh ze současnosti, může být zklamán, naproti tomu pro čtenáře, jimž je blízký určitý psychologický ponor a experimentální přístup k textu, se kniha může stát příjemným překvapením.
Hodnocení: 80 %
Ukázka:
Na světě je několik mužů, s nimiž jsem jedla ryby. Jeden z nich
otevřel rybu po celé délce, pak udělal několik rychlých bočních řezů,
a nakonec vytáhl kostru, celou a neporušenou.
Jiný zase máčel rybu tak dlouho v octě, až se její kosti rozpustily,
pronikly do měkké tkáně a samy se staly masem.
Od každého z nich mám něco.
Ale nejsem to já.
Jakuba Katalpa, Hořké moře, Paseka, Praha, 2008.
Foto: www.dbagency.cz