Jan Balabán – Zeptej se táty
Kniha Zeptej se táty měla být zpovědí tíživých, nesmířlivých pocitů pramenících ze smrti otce. Namísto toho se zcela nezáměrně stala epilogem samotného autora. Jan Balabán na této knize pracoval tři roky a zemřel s jejím dokončením přesně na šesté výročí úmrtí svého otce. Skoro se chce až říct, že poslední tečku a drásavost atmosféry tohoto díla dokreslil sám život. Jan Balabán zde pro čtenáře zanechal poslední knihu, která s sebou nese koncentraci tísně a lidské tragiky.
Jan Balabán nikdy nedával slovům jasné kontury. Naopak, své myšlenky vždy přeměňoval v beztvaré abstrakce, jež do sebe dokázaly čtenáře zcela pohltit a na konci knihy opět vyvrhnout na pevninu reálného života. Avšak s malou, nepatrnou změnou – s jizvou na duši, jako se vzpomínkou na autorovy pocity vtisknuté do knihy. Právě Balabánova díla totiž nikdy nebyla od jeho emocí oproštěná. Výjimkou není ani nová autorova kniha Zeptej se táty.
Nová Balabánova kniha je vystavěná především na dialozích, jejichž základem jsou z velké části vzpomínky na střípky z autorova života. Všechny tyto vzpomínky pak mají jednoho jmenovatele, jímž je právě autorův zesnulý otec. Spíše než roli vypravěče příběhu tak kniha dostala roli okna, kterým čtenář může pozorovat pohnutky a pocity celé rodiny, jež se potýká se smrtí otce.
Kniha Zeptej se táty zde čtenáři přináší jisté riziko. Jak již samotné téma knihy naznačuje, nejedná se zrovna o strhující epický příběh ani o odlehčené čtivo. Pokud jste se tedy rozhodli vzít do rukou Balabánovu poslední knihu, musíte si být jednoduše vědomi toho, že se vrháte do náruče, která bude místy svírat vaše srdce až k nesnesitelné bolesti na hrudi. Právě kvůli značné autobiografičnosti, kterou se autor netají, se jako čtenář této knihy hned s první větou odsuzujete nést cestou stránek autorovo těžké břemeno.
Obecně by se dalo knihu Zeptej se táty považovat spíše za konzervu na pocity než za literaturu tak, jak ji známe.
A pak to všechno začne. Začátky konců, truchlivosti okamžiků a marnosti se protnou v bezpočtu průsečíků bezvýchodností, které jsou každému člověku tak důvěrně známé. A právě to může být důvodem mylného zdání, že tyto autorovy proudy myšlenek dokážeme zachytit mezi prsty. Namísto toho však čtenáři zůstane v sevřené dlani pouze zející prázdno s podivnou pachutí v ústech po přečtených slovech a ze samotného příběhu pouze nehmatatelný dojem.
Veškeré Balabánovy metafory, odkazy a vyřčená slova v knize Zeptej se táty kondenzují do pouhého pocitu zmaru a všechny důležité maličkosti na sebe velmi rychle vrhají stín zapomnění a proměňují se v pouhou esenci, která zůstává zasunutá v čtenářově mlhavém podvědomí.
Kniha Jana Balabána přetéká lyrikou, jež je autorovi tolik vlastní. Obecně by se dalo knihu považovat spíše za konzervu na pocity než za literaturu tak, jak ji známe. Nebo snad ještě lépe za infuzi, která tyto pocity dokáže vlít čtenáři rovnou do žil. Na konci toho všeho Balabán nechává čtenáře utrápené a zničené, stejně jako svou knihu, jejíž závěr zůstává otevřený v podobě obří zhnisané rány.
Co se dá knize vyčíst, je ostrost, kterou postrádá. Čtenář se od první stránky nese v duchu otupělé bolesti, kterou k samému konci už téměř ani nevnímá. Jako by Jan Balabán zapomněl své čtenáře vysvobodit z agónie smrti poslední ostrou bodnou ranou, čímž kniha paradoxně postrádá svou konečnost. Čtenář tak zůstává zakletý v oné omamné otupělosti a zůstává mu odepřeno odpoutat se z Balabánových pout, pohlédnout na celou knihu z vrchu. Jako by uvízl s ostatními postavami v příběhu, ve kterém už navždy bude uzamčen společně s nimi.
Ukázka:
Hans měl takovou pověru. Nadcházející den hodnotil podle toho, zda
zrána potkává spíš pěkné nebo spíš nepěkné ženy.
Pro ty sem tam kradmo zahlédnuté hluboké oči, citlivé rty, naklonění
hlavy nebo úsměv přecházející po tváři jako přitakání vezdejšímu
životu Hans vůbec nelitoval, že sedí v tramvaji, a ne za volantem černého
poloterénního vozu, který teď u červených světel na křižovatce stojí
vedle tramvaje a jehož řidič nervózně bubnuje prsty po palubní desce,
očividně tolik vzteklý, že ho křižovatka staví na stejnou úroveň
s těmi sockami, které z oken tramvaje očumují jeho vůz. Poslouchá své
stereo a nevidí, jak krásně drží hlavu dívka u tyče, ne u striptýzové
lesklé tyče barového dancingu, ale tady, u dveří tramvajového vozu.
Poslouchá hudbu ze sluchátek a naklání se do dne a netuší, že někdo je
skutečně okouzlen jejím půvabem. Hans slyší syčení ze sluchátek a
představuje si, jak se hudba naplno vlévá do jejích růžových zvukovodů,
jak se tou hudbou celá zachvívá a zachvívá se i stříbrný kruh napůl
ukrytý v jejích vlasech. Hans tomu okamžiku věří. Ne té dívce. Dobře
ví, že se může stát, že otevře ústa a z nich vyjde něco sprostého
nebo pitomého. Hans věří, že zahlédl oblý okraj krásného dne, který by
dnes mohl být, který dnes jistě pro někoho je.
Pak se rozsvítí zelená. Černý SUV dole pod oknem vyrazí vpřed za svou
rychlostí, zbrkle a rychle jak prase ke žlabu. Dívka se na Hanse podívá a
ztratí se v davu.
Ono je to úplně jinak, řekl mu na tohle jeho ranní čarování jednou
mladší bratr Emil. Statisticky musí být těch hezkých a škaredých každý
den asi tak stejně. To jen tvoje oči mají někdy schopnost vybírat z toho
chumlu ty krásné a jindy ty hnusné. Hnusné, tak to řekl, to bylo jeho
slovo. Klidně řekne o ženě jen tak od pohledu, že je hnusná. Emil to tak
měl už od dětství. Všechny a všichni jsou hnusní, jen jediná, na kterou
on si myslí, naopak krásná. Tak úžasná, že vlastně ani nemůže
existovat. Jen na chvíli, jen na vteřinu se může vyskytnout, o to
hroznější je zklamání, které u Emila krásu nedohání, ale předchází.
A to jsou zase tvoje oči, Emile. Oči, které krásu nechtějí vidět, ale
chtěly by ji na lidi vrhat. Tak jako se ty pořád na lidi vrháš jako vlčák
na plot s ostnatým drátem navrchu.
S tím psem by Emil souhlasil. Ano, krása musí zraňovat, podtrhnout vrstvu
lhostejnosti.
Jan Balabán, Zeptej se táty, Host, Brno 2010.
Foto: www.reflex.cz