Jaroslav Balvín – Mácha: Deníky
Jak by mohl vypadat život
máchovského romantika v 21. století? Chodí s Márinkou, anorektičkou se
sebevražednými sklony, která však nechodí s ním. Chodí s Lori, která
ho vozí ve svém autě, ale nechce s ním prožít celý život. Chodí
s Elou, ale po další alkoholové exhibici zjistí, že si vyšla na
prohlídku hradu Houska raději bez něj. Rozervaná duše moderního Máchy je
v novele Jaroslava Balvína podrobena těžkým zkouškám, a to zrovna
v roce, kdy uplyne 200 let od básníkova narození.
Nutno podotknout, že Balvínova svérazná literární demystifikace může být pro důvěřivého čtenáře značně „mystifikační“, už jen kvůli samotnému názvu – Mácha: Deníky. Turistický průvodce. Kniha na sebe bere hned několik identit, ale která z nich je ta pravá? Ačkoliv je tato útlá knížka literární prvotinou publicisty a editora, rodáka z Litoměřic, Jaroslava Balvína (1981), z šedi průměrných debutů a nepovedených prozaických pokusů se vymyká na první přečtení. V novele se představuje zdatný vypravěč, kterému nechybí nadhled a dávka sebeironie – autorův Mácha je tak nakonec spíše k politování než k obdivování, ostatně, toho si (nejen) letos stálice čítanek užívá dost a dost.
Vypravěč nesoucí jméno Mácha je
mladý intelektuál, neuroticky „haklovský“ (ostatně, tento autor knihu
redigoval) pozorovatel, svižně a ironicky střílející od boku vypointované
fragmenty z deníkových zápisků. Balvínův máchovský hrdina je (mladý)
člověk naší doby: „brousí internetovejma stránkama
skejtšopů“, s gustem prohlíží fotky známých na internetu, žije
v garsonce v Roudnici nad Labem, sem tam dojede za korektorskou prací vlakem
do Prahy nebo za matkou do Děčína, ale úplně nejraději se pohybuje
v Litoměřicích, kde se snaží získat srdce „ideální čtenářky“,
nedostupné Márinky. Milostné neúspěchy s dalšími dvěma dívkami
zapíjí četnými dávkami alkoholu, kocovinu pak vyhání na horském kole ve
vyjížďkách po Máchově kraji, které se snaží využít při psaní
průvodce. Balvínův Mácha je možná romantik, ale
„haklovsky-houllebecqovského typu“, s lahví Jima Walkera v kapse,
s jedovatým komentářem v záloze a se smutkem odevzdaným stejně jako
potlačovaným. Když už jsme u těch jmen, útlá kniha je jich poměrně
plná, vždyť Mácha přece je/byl intelektuál – textem se mihnou jména
Plathová, Houllebecq, Bernhard, Xindl X, Vladimir 518, četně je citováno
z biografické publikace z pera Dagmar Štětinové o Lori Šomkové ad.,
o úryvcích z děl Máchových ani nemusí být řeč – citáty jsou zde
sice trochu na ozdobu, ale čteme přece deník, ten snese mnohem víc!
Balvínův Mácha je možná romantik, ale „haklovsky-houllebecqovského typu“, s lahví Jima Walkera v kapse, s jedovatým komentářem v záloze a se smutkem odevzdaným stejně jako potlačovaným.
Máchovský příběh nakonec
„turistickým průvodcem“ není (snad jedině průvodcem litoměřickými
non-stopy, což taky není k zahození), i když na klasická
„máchovská“ místa pochopitelně zamíří, má spíše ambici stát se
malým příručním průvodcem po životních trablech mladého člověka,
který své romantické představy není schopen proměnit ve skutečnost a
upadá do bezvýchodnosti, moralizování ale nechme stranou. I „deníková
novela“ se přece jen ukazuje jako příliš krátký útvar pro rozvinutí
silného tématu, tím víc, když je kniha-deník vlastně síť vtipných
fragmentů, které ovšem drží při sobě – a co víc si teď v létě
přát! Kniha svou deníkovou road-movie formou připomíná Cestou za
dobrodružstvím Petra Placáka, a to včetně pěkných ilustrací Dana
Černého, který má podobný styl jako Pavel Reisenauer.
Jaroslav Balvín jako by nám v knize říkal – zapomeňte na kdysi blyštivé střípky módní romantické rozervanosti, vždyť genderové role se od 19. století téměř vyměnily – Mácha se vozí s Lori v jejím Fordu, ona s ním drží krok nejen v pití, pryč je bezhlavý maskulinní chtíč z těch nejtajnějších šifer Máchových deníků. Ale na druhou stranu, nebudou depresivní Lori stále přitahovat „Máchy“ dnešní doby, kterým zase nebude zbývat nic jiného, než si své ideální protějšky stvořit na papíře?
P. S. Domácí spisovatelé poslední dobou hbitě navazují intertextuální kontakty s autory 19. století. Michal Šanda loni vydal svou „korespondenci“ s Karlem Havlíčkem Borovským (v knize Dopisy, kterou vydal Dybbuk, si s podobným komickým efektem dopisuje se 150 let mrtvým spisovatelem).
Ukázka:
Scházím pomalu z Vrátenské hory a snažím se zorientovat ve
značení. Těžko říct, zda je to chyba Klubu českých turistů nebo
včerejších panáků. Na Fučíkovu už opravdu nevím, jestli doleva, doprava
nebo rovně. Minu nějaké samoty a nakonec přijdu na cestu zpět do Nosálova.
Najdu i bytovku, u které jsem se v noci probral. Uprostřed žloutků na
schodech leží mé brýle. Vybral jsem si takové proto, že jsou nenápadné.
Možná až moc. Pokračuju pro jistotu do druhé hospody ve vesnici.
„Možná pozdějc polívku, zatím čaj,“ odvětím hostinskému, který mi
pod nos strká jídelní lístek s dotazem, co si dám.
Přemýšlím, co s načatým výletem. Dám si polívku a po hodině
zaplatím. Na záchodě si umyju kalhoty od vajec a pak vyrazím na Bezdědice.
Štráduju si to silnicí, zapadnu do pole a potom do lesa. Sejdu ze značené
stezky, chci se dostat zpátky na silnici, ta je ale pod strmým kopcem. Svezu
se dolů po zadku. Jsem otlučený a špinavý až hrůza, ale vůbec mi to
nevadí.
Vlastně mě ten výlet teprve začíná bavit. Konečně na cestě – sám.
Nemusím hledat slova, bavit se s někým. Převaluju v mozku, co se
přihodilo v poslední době. Myslím na Lori. Jak se mnou jen tak lehce
flirtuje. Jak to vypadá jednou tak a jindy jinak. A myslím na to, zda mě to
skutečně mrzí. Jestli mi to tak nakonec nevyhovuje. Chtěl bych s ní být?
Chtěl bych být vůbec s někým? Neměl bych teď být sám?
Jaroslav Balbín, Mácha: Deníky. Turistický průvodce, Novela bohemica, Praha, 2010.
Foto: www.zeseveru.cz