Jonathan Strange & pan Norrell – výjimečný bestseller
Hříčka reklamy, nebo povedené dílo?
Do jisté míry je magická i kniha sama o sobě. Bestseller totiž mnohdy vylučuje literární kvalitu už jen pro svou rozmělněnost, prvoplánovitost a absenci cílového čtenáře v touze oslovit kohokoliv, kdo bude za svazek schopen zaplatit adekvátní částku. A stejně tak tomu bývá i naopak, kvalitní literatura bývá častěji náročnější, skrývá ve své naraci hned několik plánů, o jejichž odhalení zkušený čtenář vlastně musí bojovat při samotném aktu čtení. Jen málokdy se povede kombinace obého, a sice že opravdu kvalitní literatuře se dostane i mediální pomoci a tím i masivní propagace. Kniha Jonathan Strange & pan Norrell však učarovala svou magií nejen široké čtenářské obci, ale i mnoha lidem z řad literárních kritiků.
Po knihách Paula Coelha či fantastických pohádkách všeho druhu, které dosáhly velké prodejnosti pouze díky filmovým adaptacím, se tak po dlouhé době objevilo dílo v jistém smyslu výjimečné. (Filmová branže se ale chytne všeho, co v literárním světě právě „letí“, a tak se nebojte, že byste o filmovou adaptaci této knihy přišli. Práva na její zfilmování již zakoupilo New Line Cinema a troufám si tvrdit, že se celý příběh Susanny Clarkové brzy převede na plátna kin, dokud se o něm ještě mluví a píše.)
Magický realismus se špetkou viktoriánského románu
Kouzlo celé knihy nespočívá ani tolik v přítomnosti magie, spíše ve způsobu, jakým je magie do děje implementována. Susanna Clarková nám v románu předvádí bravurní práci s reáliemi. Anglie 19. století je v příběhu naprosto věrohodná, samozřejmě až na výskyt magie, ke které se všechny postavy zpočátku románu staví asi stejně jako většina dnešních čtenářů, vychovaných ve vědou zatížené společnosti. Autenticitě příběhu napomáhá také rozsáhlý poznámkový aparát, který leckdy svou délkou zabírá více místa na stránce než samotný příběh. A aby byl zkonstruovaný svět Susanny Clarkové opravdu nezpochybnitelný, vyskytnou se v příběhu i takové postavy, jako například lord Byron, lord Wellington či samotný Napoleon Bonaparte.
Samotný příběh knihy je pak originální pouze v detailech. Kouzelník potká ještě talentovanějšího kouzelníka a vezme ho do učení. Čarodějův učeň překoná samotného mistra a sáhne i po magii, která je většinou považovaná za zapovězenou. Nečetli jsme to už někde? Nutno ale dodat, že to je jen jedna linie příběhu, proplétající se navíc i s celými dějinami Anglie, elfů a jejich magie.
Postavy příběhu však po první nedůvěře začnou brát magii jako něco, co je naprosto normální, co se v Anglii již dávno za kralování mytického mága Johna Uskglasse provozovalo, čímž kniha nenápadně evokuje Marquéze či Bulgakova. Stylizací postav a celé zápletky však na druhou stranu Jonathan Strange & pan Norrell připomíná spíše viktoriánský román, i když vztahy v něm vykreslené spějí k trochu jinému konci, než bývalo ve viktoriánském období zvykem.
Nejednoznačnost
Ať už sáhnete po bílém nebo černém vydání knihy, v příběhu se s takovou jednoznačností rozhodně nesetkáte. Ač je Jonathan Strange často nazýván černým mágem, bude to právě on, s kým budete sympatizovat častěji než s povrchním Norrellem, zastupujícím mágy znající své hranice, které nepřekročí kvůli sebezajímavějším vědomostem.
„Dobro“ a „zlo“ se tak neustále přelévají do nových významů, aby čtenáře neustále znejisťovali a poukazovali hned na několik možných úhlů pohledu. I sebevíce klišovité repliky či postavy (zapomeňte například na tolkienovské elfy) jsou v románu pojaty skutečně originálním a poutavým způsobem, díky čemuž zvládnete těch 700 stran příběhu za nečekaně krátkou dobu.
Není divu, že kniha vyhrála několikero prestižních cen. Přesto však celý příběh skýtá jeden možný nedostatek a tím je jakýsi náznak pokračování, o kterém se jak na internetu, tak mezi samotnými fanoušky opravdu vášnivě diskutuje. Příběh samotné knihy je ale natolik dobře zkomponovaný a uzavřený, že by další případné pokračování mohlo celou ságu leda odsunout mezi další „kouzelnické ságy“, s kterými se poslední dobou roztrhl pytel. A to by byla opravdu obrovská škoda.
Strange se pořádně rozhlédl po místnosti: pátral po něčem, co by mohl udělat. Pohled mu padl na zrcadlo, které viselo v hlubinách rohu, kam nikdy nepronikl jediný sluneční paprsek. Položil Anglickou magii od Jeremyho Totta na knihovní stolek tak, aby byl její obraz jasně vidět v zrcadle. Chvíli se na knihu upřeně díval, ale nic se nestalo. Pak udělal rukou zvláštní posunek; oběma rukama si pročísl vlasy, stiskl dlaněmi týl a protáhl ramena jako člověk, který se uvolňuje po křeči. Načež se usmál – vypadalo to, že je na sebe výjimečně pyšný.
Což bylo divné, protože ta kniha vypadala úplně stejně jako předtím.
Na Lascellese a Drawlighta, kteří na vlastní oči vídali báječnou Norrellovu magii (a nebo se o ní dozvěděli aspoň z doslechu), to udělalo pražádný dojem; popravdě řečeno i běžný iluzionista na pouti by toho dokázal víc. Lascelles otevřel ústa – jistě měl na jazyku nějakou sžíravou poznámku –, ale předběhl ho pan Norrell, jenž z ničehož nic užasle vykřikl: „Ale to je pozoruhodné! To je skutečně… Drahý pane Strangi! O takovémto kouzlu jsem předtím ani neslyšel! Není uvedeno v Suttonovi-Grovovi. Ujišťuji vás, drahý pane, že to v Suttonovi-Grovovi není!“
Lascelles i Drawlight se zmateně dívali z jednoho mága na druhého.
Lascelles popošel ke stolu a pořádně si tu knihu prohlédl. „Možná je to trochu delší než předtím,“ řekl.
„To si nemyslím,“ oponoval mu Drawlight.
„Teď je svázaná ve vyčiněné usni,“ prohlásil Lascelles. „Nebyla předtím modrá?“
„Ne“, zavrtěl hlavou Drawlight. „Vždycky byla světle hnědá.“
Pan Norrel se nahlas zasmál; pan Norrell, který se jen zřídka kdy pousmál, se jim chechtal. „Ne, pánové, vy jste to neuhádli. Opravdu ne! Ach! Pane Strangi, nedokážu vám říct, jak… ale oni nechápou, co jste udělal! Zvedněte ji,“ křikl na ně. „Zvedněte ji, pane Lascellesi!“
Zcela zmatený Lascelles sáhl po knize, ale rukou sevřel jen prázdný vzduch. Leželo tam zdání knihy.
„Zařídil to tak, aby si kniha a její obraz vyměnili místo,“ vysvětloval pan Norrell. „Skutečná kniha je tady, v zrcadle.“ Přešel k zrcadlu a s očividně velkým profesním zájmem se do něj zadíval. „Ale jak jste to udělal?“