Marian Palla – Bill a Nebyl
Může se ve složitém věku elektronické a postmoderní kultury prosadit jednoduchá kniha? Asi ne. Bill a Nebyl Mariana Pally se svými prostými příběhy pravděpodobně zůstane na okraji zájmu čtenářské obce. Nebude z ní bestseller ani kniha roku. A je to tak lepší. Její čtenáři se pravděpodobně budou navzájem dost lišit, ale bude je spojovat smysl pro absurdní humor a nevšední estetiku. Měli by být mimořádní, jako Bill, Nebyl a jejich kumpán Bumbín.
Pokud byste chtěli nějak Billa a Nebyla stylově vymezit, tak se asi nejvíce nabízí nonsens. Svou poetikou i členěním na krátké, jen volně navazující absurdní příběhy, může připomínat povídkovou tvorbu Daniila Charmse. Pallovy doprovodné ilustrace vás pak přesvědčí o tom, že méně je někdy více. Jsou nedílnou součástí knihy stejně jako meta příběh Karla a paní učitelky.
Vedle dvou hrdinů titulních a zmíněného Bumbína, mluvčího Ulechtaných a sebe samotného, zde vystupuje plejáda dalších postav. Některé se jen krátce mihnou dějem, jiné se občas vracejí, jiné se objeví a už neodejdou, což platí i v případě Billa, který se poprvé ukáže až v šestnácté kapitole (však se také jmenuje „jak Nebyl konečně potkal Billa“). A některé z postav se neobjeví vůbec. Po Beckettově Godotovi nás to už nemusí tolik překvapovat, ale králík Bláhovec, jenž se jako příměr objevuje za různých okolností ale vždy bez uvedení dalších souvislostí, má potenciál stát se nejméně stejně významným fenoménem.
Z velké části je text knihy tvořen dialogy a polopřímou řečí a částečně i pro obsahovou jednoduchost jednotlivých výpovědí a nevelkou slovní zásobou připomíná styl knížek pro děti. Útokem na čtenářskou pozornost je volba neobvyklého jména hlavního hrdiny Nebyla. V proudu řeči se vám totiž může stát, že si až na konci věty uvědomíte, že „Nebyla“ nebyla 3. os. singuláru v záporu, ale podmět věty.
Vypravěči se daří lákat čtenáře na falešnou stopu, nenaplňovat očekávání a bořit všechny předpoklady. Pokud na jeho hru přistoupíte, jistě se budete skvěle bavit!
I přesto, že jsou všechny výpovědi prosté a mohou být čteny jen zběžně jako odpočinková a relaxační literatura, skrývají velká témata a nezodpovězené otázky. Nebyl si nezadá s existenciálními hrdiny, hodně podobných rysů by se dalo nalézt třeba s Camusovým Cizincem, ale stejně tak i s Nosovovým Neználkem. Po filosofickém zamyšlení se čtenáři můžou dostat do pochyb, zda vlastně není Bill a Nebyl satira kritizující nešvary globalizované společnosti.
Samotný název odkazuje k pohádkám a některé kapitoly se odvíjejí podle jejich schématu a s pohádkovými atributy – jako hledání pokladu a princezna v nesnázích. Jen vyústění příběhu už pohádkově nevyzní, jsou daleko překvapivější a prozaičtější. Stejně nezvykle končí i epizody navozující atmosféru klukovských dobrodružných románů. Vypravěči se daří lákat čtenáře na falešnou stopu, nenaplňovat očekávání a bořit všechny předpoklady. Pokud na jeho hru přistoupíte, jistě se budete skvěle bavit!
Můžete Billa a Nebyla zhltnout na jeden zátah, stejně tak i na etapy. A po dočtení se k nim znovu vracet jako ke sbírce pohlednic nebo k modlitební knížce. Přečíst si namátkou vybraný příběh či si jen oživit paměť čtením názvů kapitol a prohlížením obrázků. A pokud se rozhodnete ji někomu věnovat, bude mu, jako by ho pohladila hodná paní učitelka.
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
proč měl Nebyl rád Bumbína
Každá větev si pamatuje, kdo ji zlomil, nebo nezlomil. Dokonce si
i pamatuje, jak se ten člověk jmenoval, ale není jí to nic platné. Ten,
kdo zlomí větev, se o větve nestará. Proto se Nebylovi líbilo, že Bumbín
je mluvčí Ulechtaných a že se o někoho stará, a Bumbínovi se líbilo,
že Nebyl necítí žádný odpor vůči Ulechtaným, ani dalším podobným,
jako třeba Neulechtaným.
- To je ale dobrá káva, řekl Bumbín.
- Je, souhlasil Nebyl.
- Jsem mluvčí Ulechtaných, přiznal se opatrně Bumbín.
- Já ne, řekl Nebyl.
- A co pořád děláte? zeptal se Bumbín.
- Někdo si mě vymyslel, postěžoval si Nebyl.
- Vás celého i s tělem?
- Ano.
- A víte, kdo to byl?
- Ne.
- Jak tak můžete žít? zeptal se Bumbín překvapeně.
- Nevím, sám tomu moc nerozumím, přiznal se Nebyl.
- Přece vás to musí mrzet, řekl Bumbín.
- Mrzí. Moc. Ani nevíte jak. Kdybych věděl, kdo si mě vymyslel, mohl bych
ho mít třeba rád, nebo bych mu možná i vynadal, řekl Nebyl opatrně.
A potom si vykládali a vykládali, ale protož se nic nestalo, tak to
přeskočíme.
Karel se zavrtěl na židli.
- Paní učitelko, vás si také někdo vymyslel?
- Maminka s tatínkem, řekla paní učitelka a pohladila Karla po hlavě a
tomu vypadl další vlas.
Marian Palla, Bill a Nebyl, Dokořán, Praha, 2009.
Foto: kultura.idnes.cz