Mariusz Szczygiel – Udělej si ráj

Avšak zpět ke knize, je-li to tedy v pravém slova smyslu vůbec kniha. Udělej si ráj lze totiž daleko víc považovat za materiál k diskuzi, vykopnutí a otázku čekající na odpověď. Text samotný by vyzníval banálně, kdyby jej čtenáři chápali v poměru jedna ku jedné – jako jedinou a konečnou pravdu o českém národu. Jde ponejvíc o autorskou interpretaci materiálu, subjektivní názor a jeden z mnoha úhlů pohledu. Szczygiel jako pozorovatel nekomentuje, nesoudí ani nekritizuje, spíše se shovívavostí, nadhledem i pokorou zaznamenává něco z toho, co mu přijde podivné a zajímavé. Z pozice cizince vidí některé z českých charakteristických rysů jednoduše v úplně novém, osvěžujícím, a tím pádem také kritickém světle.

Obdivuhodná je autorova neustálá snaha být v obraze, co se naší současnosti týče. Z jednotlivých kapitol jasně vyznívá, že si opakovaně zjišťuje podrobnosti ke zpracovávaným tématům. Píše emaily, telefonuje a dotazuje se, aby získal informace, které by posunuly jeho – vpravdě pro Čecha trochu divné – bádání kupředu. Jednotlivé, už zpracované části textu pak řadí do nečekaných spojitostí, a to celé tak promyšleně, že až po přečtení poslední věty knihy vám najednou dojde smysl celého prvního odstavce. Co může mít Egon Bondy společného s Halinou Pawlovskou a českým spolkem Společnost přátel žehu? Budete překvapeni.

Udělej si ráj není, i když to mnozí tvrdí, pokračováním úspěšného bestselleru Gottland. Jde o zcela jinou, nikoliv ale horší knihu, jejíž obsah zapříčiňuje ten zázrak, že se čtenář chtě nechtě po jeho přečtení musí zamyslet – sám nad sebou, nad svou hrdostí, vnímáním národa i možnou existencí Boha. A to i proto, že se pro tentokrát Szczygiel pustil na tenký led: namísto naší z části zidealizované historie se zaměřil na nedávnou, stále nedořešenou a bolestivou minulost a jí tolik ovlivněnou současnost.

Text doplňují fotografie významného českého fotografa Františka Dostála s lehce absurdními výjevy, které se ale k propíraným tématům výborně hodí. A tak i díky nim se nakonec čtenář neubrání úsměvu – ano, nemáme lehký život, nikdo ho nikdy neměl a mít asi ani nebude, jsme směšní, ješitní, blázniví i krutí, avšak s ironií, humorem, cynismem a ovšemže i vychlazeným pivem to už nějak přežijeme. Takže asi tak.

Ukázka:

Na dveřích jeho bytu na pražských Vinohradech se zlatě třpytí mosazná jmenovka JAN SAUDEK – ČESKÝ FOTOGRAF. Znal jsem obsah té jmenovky dřív, než jsem ji spatřil, a použití přídavného jména na dveřích mě fascinovalo stejně jako umělcovy fotografie. V dvoupokojovém bytě jsou okna stále zastřená, barevné závěsy nepropouštějí denní světlo. Skutečnost nemá přístup ani k jeho fotografiím. Ve velkém pokoji stojí na jedné straně veliký gauč, podle mého odhadu tak pro osm osob, na druhé straně je holá zeď. Oprýskaná, se škraloupy, několik vrstev barvy chce připomenout, že tady kdysi existovaly. Vyschlá barva se loupe, praská a krabatí. Před takovou zdí udělal většinu svých fotografií. Sedmašedesátiletý Jan Saudek (když čtete tuto knihu, je příslušně starší než 2. května 2002) sedí na kožené pohovce v černých brýlích a červené košili. Vypadá jako pozér, ale hned vysvětluje, že kdyby si nebarvil vlasy, neměl brýle a nenosil červenou barvu, byl by ošklivý, starý a nijaký. „Byl bych nevýrazná nula,“ říká. Za komunismu úřady předstíraly, že Jan Saudek vůbec neexistuje. Ministerstvo kultury se stydělo za fotografie obnažených kyprých žen. Když ze zahraničí přicházely pozvánky na výstavy, odpovídali úředníci, že žádný takový fotograf v České socialistické republice není (doslova: Jan Saudek neexistuje). Třicet let pracoval v tiskárně jako dělník. Nerad se učil, ze školy odešel, když mu bylo patnáct. Styl jeho fotografií byl dán nedostatkem denního světla. Nemohl dělat fotografie reportážní, a tak využil toho, co měl. Měl lišejovitou sklepní stěnu, umělé světlo a ženy s velikými prsy a stehny. Stěna pro něj znamenala útěk.

Mariusz Szczygiel, Udělej si ráj, Dokořán, Praha, 2011, překlad Helena Stachová.

Foto: Dokořán