Mark Twain - Jak zahnat splín
V kontextu autorovy tvorby vyčnívá tento soubor drobných beletristických prací snad jedině formou (z našeho hlediska u něj doposud neznámou). Ačkoli Twainův tvůrčí styl může působit zastarale, uchovává si své bytelné literární hodnoty a nic mu v podstatě nebrání příjemně překvapovat. Antologie byla sestavena víceméně náhodně z nejrůznějších autorových textů, které vznikaly během dlouhého časového úseku a nebyly původně zamýšleny jako ucelený soubor.
Twainova vyprávění nepostrádají jistou dávku latentně přítomné nápaditosti, nicméně v rámci tří oddílů knihy i jednotlivých příběhů poutavost poněkud kolísá. Určitá nestálost přitažlivosti předkládaných postřehů je ovšem jevem natolik běžným, že zdaleka nemusí odradit. Jaké políčil autor pasti a kolik duší bude mít na svědomí? Nezapomínejme, že čtenáři tyto pasti spoluutvářejí, úspěch lovu tedy záleží i na naší vstřícnosti či pošetilosti.
V případě Marka Twaina má přístup „diváka“ stěžejní význam. Mimo jiné totiž v těchto odlehčených statích připomíná jasného kandidáta na zprostředkovatele tzv. laskavého humoru – takový ovšem do dnešní doby příliš nezapadá. (Nakolik ostatně vůbec může být humor přívětivý? V tomto ohledu je vlídnost vskutku rarita.)
V případě jakési autoreportáže z kurzu cyklojízdy, kde autor vystupuje zároveň jako subjekt i objekt experimentu, jde o to, že přiměje k pousmání spíše v druhém, nezamýšleném plánu. A to sice tím, že cvičení této dovednosti, kterou lze dnes pokládat za poněkud zevšednělou (byť ne frekventovanou) až banální, popisuje neskutečně exoticky.
Nedá se tvrdit, že se současný čtenář nad řádky Twainových povídek nepobaví, ale jako plodnější se ukazují texty psané v nenásilně humorném duchu, respektive netvořené s tímto jasným záměrem. Není to překvapivé. Vytrhnout totiž někoho ze splínu prostřednictvím vtípků je značně ošemetná záležitost. Podchytit pozornost a zájem komediálním žánrem vyžaduje mimořádný temperament, jemnocit, empatii, obezřetnost – zkrátka specifickou kombinaci vloh.
Vždyť chvílemi dokáže být tak útulný, že byste se v jeho povídání nejraději zabydleli.
Své drobné vyprávěnky autor obvykle nesměřuje k pointě, ta bývá rozprostřená po celém prostoru příběhu. Valná část textů by se pěkně vyjímala na místě sloupku coby žánrové prolnutí úvahy a fejetonu, brání tomu částečně jedině rozsah. Ačkoli kniha není vyloženě napěchována slovními nebo jinými hříčkami a některé z přítomných (víceméně vtipných) narážek, poznámek a komentářů dost možná nebudou doceněny, přesto sbírka představuje co do úsměvnosti poměrně slibné počtení.
Ostatně ať si každý vybere podle svého gusta a pokud Twainovy povídky přímo nerozptýlí splín, na což zaručené (natožpak univerzální) prostředky zkrátka neexistují, neznamená to, že by nemohly mít jiné zásluhy. Vždyť chvílemi dokáže být tak útulný, že byste se v jeho povídání nejraději zabydleli.
K nejvydařenějším textům zahrnutým do výboru patří následující: Chytlavá fingovaná kritika pomyslného literárního „skvostu“ (zastupující leitmotiv knihy – vymítání chmur), disputace geniálního tříletého caparta o zásadních otázkách života s naivní, prostoduchou matinkou (Malá Bessie) a filipika proti němčině (O strašlivém jazyce německém).
Předpoklady pro zaujmutí vykazuje také jeden z nepřeberných možných výkladů geneze světa a pochybného lidského plemene. Útrap překladu se zhostila početná „skupina“ lingvistů, vesměs účastníků specializovaného kurzu pořádaného při Ústavu translatologie FF UK. Je na každém, aby posoudil, zda jim na absolvované dřině máme co obdivovat, nebo závidět.
Hodnocení: 65%
Ukázka:
Není to právě nejsrozumitelnější, ale to nic. Hlavní je, že náš hrdina teď před námi stojí v celé své kráse, a je to formát, to se musí uznat, už proto, že jeho tvůrce otázku formátu naprosto přehlížel, že nikdy předtím nic nevytvořil a že i v tomto případě vařil z vody. Myslím, že kdo se zadívá na tohle prazvláštní stvoření, toho pitoreskního a exotického žvanila, musí současně hledět s obdivem, nebo každopádně s láskou a vděčností i na McClintocka… Jsme mu hluboce zavázáni. Ale hostina ještě neskončila. Teď nás na romantické mýtince mezi mývaly, aligátory a kdejakou jinou havětí čekají námluvy, které jsou z literárního hlediska mimořádně zajímavé. Poslechněte si, jak umí Achilles cukrovat. Zastavte se na chvíli u druhé věty (zvláště u jejího závěru). Pokud jde o novou postavu, toho Leose, který si do děje vstoupí jen tak, bez vysvětlení, nevšímejte si ho. McClintock už prostě jiný nebude, má své zvyklosti a koneckonců i to patří k jeho genialitě, jinak to neumí. Zásadně nepřerušuje příval vyprávění jen proto, aby něco vysvětlil.
Mark Twain, Jak zahnat splín, Pistorius a Olšanská, Praha, 2008.