Michal Viewegh – Biomanželka
Michal Viewegh si cestu do české literatury prorazil trojicí pozoruhodných próz: Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách a Účastníci zájezdu, aby potom intuitivně vycítil sílící hlad střední společenské vrstvy po kultuře, která by se plně přizpůsobila jejímu maloměšťáckému vkusu a povznesla ho na vznešený cit pro umění. I pak si ale překvapivě dokázal Viewegh udržet úroveň. Ovšem literární novinkou Biomanželka učinil ve své tvorbě snad až příliš velký krok, a to od docela čtivé limonádové literatury vhodné na letní dovolenou k pseudo-psychologickému škváru.
Mojmír je nejprodávanějším spisovatelem v zemi – nejde o podobnost čistě náhodnou, Viewegh sám tvrdí, že napsal částečně autobiografickou prózu – má velké ego a peněz, že by se jimi mohl případně i zadávit. Hedvika je průměrně vzdělaná, hezká a hlavně dostatečně reprezentativní mladá žena, která zažívá pohádkový příběh nemajetné holky, co ke štěstí sňatkem přišla. Že by Popelka? Ano i ne, Hedvika totiž jako novopečená zelená vdova, odtržená od skutečného života přesazením do milionového baráčku za městem, po čase sundává značkové lodičky, přestává pózovat v hadříkách světových návrhářů, dvakrát porodí a najednou začne hledat smysl svého bytí namísto v obdivování sebestředného chotě v pěstování bylinek, bio potravinách, mateřském centru a podobných aktivitách nepracujících žen vyšší střední vrstvy. A co se nestane, její muž – a „vysvoboditel“ od průměru a chudoby – začne „jako malej“ žárlit na životní styl své manželky, který ale on sám nastartoval.
V Biomanželce se vypráví příběh dnes poměrně běžný – jak se říká „jakozeživota“, co by mohl být dost možná i nosným, kdyby ale Viewegh investoval trochu opravdového ze sebe, řízl do živého, odhalil něco víc než jen bezbřehé tlachání ukřivděného muže – jako autor by se nesměl bát k celé věci zaujmout postoj! Právě ten knize žalostně chybí, což zapříčiňuje, že čtenář velmi brzy nabude dojmu, že jde o literaturu typu „průtokový ohřívač vody“, četbu na pokračování pro časopis Příběhy štěstí, kterou každý měsíc smolí pologramotné redaktorky na poslední chvilku před uzávěrkou. Žádnou uměleckou stylizaci, přesah, podtext, sarkazmus, ironii, lehkost nebo nadhled prostě nečekejte.
Viewegh by se nesměl bát k celé věci zaujmout postoj! Právě ten knize žalostně chybí, což zapříčiňuje, že čtenář velmi brzy nabude dojmu, že jde o literaturu typu „průtokový ohřívač vody“.
Překvapením je také to, že si autor v textu opakovaně nabíhá na vidle podivnou definicí emancipované ženy a feministky. Trpí totiž pocitem, že je jí i manželka jeho alter ega, Hedvika. Mýlí se ale, jeho i knižního Mojmíra zkrátka jen mrzí, že ani pro holky, kterým pořídili vše, po čem každá přece touží, nezůstali středobodem vesmíru. To ale nemá s feminizmem a emancipací nic společného, a Viewegh se tak dostává do rozporu s obyčejným názvoslovím.
I přes všechny výtky je nutné zmínit, že se několikrát v knize objevuje moment, ve kterém jako by se vracel ten starý talentovaně kousavý Viewegh, z plytkých žvástů se najednou vynoří vypointovaná myšlenka, která vás svou přesností rozesměje. Jednou z takových je i situace, kdy Mojmír z angličtiny překládá své ženě a její dule dopis od adoptivního indického chlapečka. Ten prý – Jaká to hrůza! – namísto slovního ohodnocení dostává ve škole známky. Právě taková povedená místa vás nabijí, abyste pokračovali v četbě dál, ovšem nečekejte žádné zvraty k lepšímu. Ani to, že knihu vypráví dula, nemá žádný hlubší význam a vše korunuje konec, kdy se autor rozhodne pomstít své ženě tím, že o ní napíše knihu… vítejte na kurzech tvůrčího psaní pro druhý stupeň základní školy!
Shrnuto a podtrženo. I když se Viewegh pustil do popisování současného dosti vykloubeného světa a fenoménu, který hýbe společností, nevyšlo mu to. Možná i proto, že jde o autorovu vlastní životní situaci, od které nemá odstup, a proto není schopný přesně odkrývat a pojmenovávat. Vlastně sám sebe a svůj život před ostatními brání, a tak trochu to vyznívá, že se i „paroubkovsky“ chlubí, na co všechno má, což jen završuje rozpačitý pocit z Vieweghovy novinky, kdy namísto čtivé literatury s přitažlivým názvem vznikla pouze nedomyšlená, užvaněná a dost nudná próza plná klišé a obecně vzletných tvrzení o životě. A tu před výprodejem v Levných knihách zachraňuje skutečně jen to, že Michala Viewegha v Čechách zná každý a mnozí čtenáři před svým vkusem dají přednost jeho slávě. Potom je ale těžké porozumět, proč sám Viewegh veřejně vystupuje proti bulváru, kniha Biomanželka není zajímavá ničím jiným než jen sugestivním líčením spisovatelova nejosobnějšího života – že by měl nakonec strach, aby na jeho soukromí náhodou nevydělal někdo jiný? Asi, to sem ale nepatří…
Ukázka:
Kdo z té sympaticky plaché knihovnice (já bych řekla zbytečně
zakřiknuté) čekající na příměstský vláček udělal bezmála
nejznámější středočeskou ženskou aktivistku?, ptává se Mojmír svého
přítele Felixe.
Kdo mu ji zkazil?
Vytáhne deset let staré fotografie z jejich první společné dovolené:
objímají se na pláži, v tyrkysovém přílivu, oba usměvaví, opálení…
Mojmír i Felix bezpochyby vidí zamilovanou, ba oddanou dívku (nahoře bez),
já se dívám na nikým nepoučenou samičku v době páření.
„Kdo ji posadil do toho emancipačního rychlíku, v němž dojela až
k vlastnoručně šitým menstruačním vložkám, sójovým biopaštikám,
zánětům cizích prsů, ezoterice, obnově keltských tradic, charitě a
dalším podobným nechutnostem?“ ptá se řečnicky (Felix se směje, ale
měl by si uvědomit, že vršení nesmyslů na sebe ještě není komická
nadsázka).
„Kdo ji připravil o nevinnost?!“
Mojmír hledá viníka. Potřebuje někoho, vůči komu by mohl nasměrovat
svůj domněle spravedlivý hněv. Ne, kupodivu to nejsem já. Podle
Mojmírových pokřivených morálních měřítek sice nesu strašlivý kus
odpovědnosti, avšak pokud jde o Hedvičinu iniciaci, mám neprůstřelné
alibi: když se moje a Hedvičiny životní dráhy proťaly, byla už dávno
načatá (Mojmírův termín). Celou indoktrinaci (opět Mojmír) začali
Architekt a Zahradník (psát obě povolání s velkými písmeny mě přiměla
Mojmírova nenávistná intonace); já jsem prý ve svém anarchistickém (sic!)
předporodním centru dílo zkázy pouze dovršila… No není pan spisovatel
k zulíbání?
„Víš, kdo?“ opakuje Mojmír.
Felix krčí rameny.
„Řeknu ti to: Já!“
Michal Viewegh, Biomanželka, Druhé město, Brno, 2010.
Foto: www.viewegh.cz