Michal Viewegh – Krátké pohádky pro unavené rodiče
Úvodní nápad této útlé knížečky, a sice rozdělení celého příběhu do dvou možných textů (základního textu jakési „nepohádky z reálného života“, ke které je zdarma přidán ještě humorný text pro dospělé, jenž funguje pouze v kontextu pohádkového příběhu), je poměrně zajímavý a jistým způsobem i lákavý. Kniha se tak dá, jak je v samotném úvodu anoncováno, číst dvěma způsoby, a to jak dětem před spaním, tak svému partnerovi jako součást usmiřovacího hýčkání (což samo o sobě bývá už tak trochu leitmotivem Vieweghových knih a ani v Krátkých pohádkách pro unavené rodiče se mu nevyhneme).
Humor textu pro dospělé je dost často vykonstruovaný a skoro u každé věty máte pocit, jako byste četli dvacátý třetí díl Románu pro ženy. V textu nevidíme žádný posun autora od minulé knihy, spíše jako by postmoderně vykrádal neustále dokola sám sebe a varioval jednotlivé nápady a vtípky do nekončící řady kombinací, což lze krásně demonstrovat i v rámci samotné knihy.
Každý humorista zná otřepané klišé „opakovaný vtip není vtipem“, ne však Michal Viewegh. Vtipné názvy reklam, v nichž otec rodiny hraje, aby vydělal na dovolenou (nečetli jsme už i tohle u Viewegha několikrát?), jsou ze začátku celkem roztomilé, postupem času však ztrácejí na originalitě, kvalitě a zábavnosti stejně jako celkové Vieweghovo dílo.
Samotná pohádková linie příběhu pracující s nevinnou dětskou perspektivou je o poznání vynalézavější a vydařenější i co se týče formální a obsahové stránky. I tak si je ale nutné položit otázku, do jaké míry by děti byly schopné učíst industriální příběh o rodičích, kteří ještě neměli svatbu. Každý z nich tak má jiné příjmení, což budí do značné míry nevoli v ostatních rodinách a tedy i mezi kamarády dětí oněch rodičů.
Výsledný pohádkový „kočkopes“ Michala Viewegha je pak jen komerčním produktem se zajímavým nápadem (i když literárně ne až tak převratným – vzpomeňme například na mnohem vydařenější knihu Julia Cortazára Ten, kdo chodí kolem, jejíž kompozice je také rozdělena do dvou odlišných textů, které můžeme číst dohromady, ale fungují brilantním způsobem i zvlášť), který ale není ani zdaleka dotažen k dokonalosti.
Není ale už jedno, co a jak Michal Viewegh příště napíše? Ono se to stejně zase prodá. Setrvačný trademark Michala Viewegha už má větší sílu než jakákoliv pejorativní recenze.
Modře zvýrazněný text představuje text určený pouze dospělým čtenářům stejně jako v knize.
A smál se i řidič žlutého taxíku, který tatínkovi konečně zastavil.
„Do Podolí do porodnice!“ žádal řidiče tatínek, ale taxikář se nerozjel a jenom se usmíval a pořád se rozhlížel kolem, protože si myslel, že si z něj tatínek v kostýmu vodníka dělá legraci.
„To je skrytá kamera, že jo?“
„Jeďte proboha!“ křičel na něho tatínek, ale taxikář se smíchem vypnul motor.
„To je vážně dobrý! Tu kameru máte v knoflíkový dírce, že jo?“
Nakonec se tatínkovi podařilo pana taxikáře přesvědčit, že to není legrace a že maminka opravdu rodí – ale když pak celý uřícený přiběhl k mamince na nemocniční pokoj, zjistil, že ještě rodit nezačala.
Foto: www.znojemsko.cz