Milan Kundera, nerudný hostitel
Milana Kunderu obestírá již dlouhá léta mlha tajemství. Novinářům se skrývá a rozhovory zásadně neposkytuje. Část veřejnosti se jeho mlčením v kombinaci s faktem, že odmítá svoje francouzsky psané romány přeložit do češtiny (a nikomu jinému to nedovolí), cítí být dotčena.
Fascinující knížka esejů Nechovejte se tu jako doma, příteli nabízí klíč k pochopení důvodů, které Milana Kunderu nutí tak sveřepě střežit své dílo a lpět na svých zásadách.
Je nadmíru jasné, že si pirátští překladatelé a osvícení osvojitelé práva na Kunderovo dílo, kteří nedávno na internetu uveřejnili překlad Kunderova románu Totožnost, z žádného z jeho esejů o nároku chránit duševní vlastnictví nikdy nepřečetli ani řádku. Je fascinující zamyslet se nad skutečností, že ani sedmnáct let po revoluci mentalita některých lidí nestačila doznat změny ve vztahu jak k duševnímu, tak hmotnému vlastnictví. Spor o pirátský překlad mně osobně připomíná spor o vstupné do katedrály sv. Víta. Sv. Vít je jednou budova patřící církvi, a i kdyby se Vlk se svojí smečkou rozhodli napálit vstupné až do výše 10 000 korun, nemáme právo se tomu protivit. Sv. Vít, stejně jako Kunderova Totožnost, nám totiž nepatří. Lidská ochota nakládat s cizím je obdivuhodná. Kundera toto jednání ve své knize podrobně rozebírá a kritizuje.
Sám název knihy je citátem z korespondence mezi skladatelem Igorem Stravinským a dirigentem Ernestem Ansermetem, který měl řídit koncertní provedení Stravinského skladby Karetní hra. Ansermet v dopise svého přítele požádal, aby směl do jeho díla zasáhnout a částečně jej zkrátit. Stravinskij v dopise odvětil, že ho mrzí, pokud Ansermeta část, kterou chce vyškrtnout, nudí, ale že s tím nemůže nic dělat, skladba musí být zachována v původní podobě. Ansermet v dalším dopise nepřestává naléhat a prosí jen o „malý škrt“. Dohřátý Stravinskij mu v emotivně laděné odpovědi vzkázal, že zřejmě vůbec nepochopil, jak kategoricky si za svým názorem stojí, a že se skladba bude hrát celá, nebo se nebude hrát vůbec. Napsal také: „Nechovejte se tu jako doma, příteli.“ Neboli – nevzdám se ani noty, zasahovat do mého díla vám nepřísluší a zpochybňovat mé právo na tom trvat už vůbec ne. Přátelství nadobro skončilo. Před koncem života si sice odpustili, ale už nikdy nenavázali tam, kde přestali. Kundera na tomto příkladu výmluvně ilustruje svoje přesvědčení, že umělec má právo zacházet se svým dílem podle libosti. Velmi výstižně to vyjádřil v tomto úryvku z knihy:
„Nechovejte se v mém díle jako ve své ložnici! Protože co autor vytvořil, nepatří ani jeho otci, ani jeho matce, ani jeho národu, ani lidstvu, to patří jen jemu samému, může to publikovat kdy chce a jestli chce, může to měnit, opravovat, prodlužovat, zkracovat, hodit do mísy a spláchnout, aniž by měl sebemenší povinnost komukoli cokoliv vysvětlovat.“
Vraťme se ale na počátek knihy, kde se Milan Kundera pouští do úvah o podstatě vzniku tvora jménem romanopisec. Romanopisec je člověk, který dospěje. To znamená, že překoná dobu, které Kundera říká lyrický věk. Básník se soustředí pouze na sebe a ignoruje svět, který ho obklopuje. Když subjekt toto období opustí, stává se romanopiscem. Kundera doslova píše: “… romanopisec se rodí na ruinách svého lyrického světa.“ Na dalších řádcích varuje před mamonem slávy, který je lákavý, ale vede k destrukci. Znemožňuje soustředění na podstatné. „Sláva je ztrátou rovnováhy.“ Hlavní hodnotu díla spatřuje ve zpětné individuální vazbě mezi čtenářem a knihou. Každého čtenáře osloví kniha něčím jiným. Používá Proustova slova: „...každý čtenář je, když čte, čtenářem sebe sama.“ Vlastní selekce nabídky čteného je podle Milana Kundery striktně na spisovateli. Doslova říká „…dílo je, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování.“ Hovoří o morálce podstatného, která bohužel ustupuje morálce archivu. Co se tím myslí? Autor po své smrti nemá nárok zanechat pouze to, co uzná za vhodné, ale je různými nakladatelstvími prostřednictvím svojí intimní korespondence, vzpomínek pamětníků, záznamů o místech, kde žil, a o tom, co dělal, na dřeň obnažen a zarchivován. To ale nemá nic společného s tím, co chtěl autor opravdu sdělit, nemá to nic společného s jeho dílem. Nezřídka se stává, že ten, kdo zná autora dokonale a chová k jeho dílu nejhlubší city, trpí jedním zásadním nedostatkem. Dílo, ke kterému tak přilnul a které tak zbožňuje, nikdy opravdu nepochopil.
Hrůzovládu podobných dobrodějů vysvětluje Kundera nejobšírněji na příběhu Franze Kafky. Každý z nás zná příběh, kterak se bystrý přítel Max Brod vzepřel přání umírajícího Franze Kafky a nesplnil jeho žádost zničit celé jeho dílo. Díky němu se nám dochovala práce génia. Podle Kundery je pravda ale úplně jinde. Kafka před svou smrtí skutečně požádal svého jediného přítele, aby zničil jeho dílo, ale pouze jeho část. Přesně vyjmenoval knihy, které si přál, aby ho přežily. Byla to například Proměna, Ortel, Topič, V kárném táboře aj. Na smrtelném loži dokonce dokončoval korektury ke své poslední knize. Kundera to předkládá jako jasný důkaz toho, že Kafka nechtěl zničit celé své dílo, ale pouze jeho část, kterou nedokončil a možná mu za to ani nestála. Maxe Broda obviňuje z obyčejného kalkulu, z vytvoření osobní legendy o Maxu Brodovi, který slavně zachránil a vydal Kafkovo dílo – včetně intimní korespondence, ač ho Kafka výslovně žádal, aby to nedělal. Kundera toto jednání nazývá zradou. Tvrdí, že součástí estetické hodnoty díla je nejenom napsané, ale i potlačené. Potlačit, škrtat vyžaduje mnohem větší úsilí než něco napsat. Každý, kdo někdy po sobě něco opravoval a musel část textu vypustit, se s tím jistě ztotožní. Brod uveřejněním všech Kafkových děl „popřel jeho estetickou vůli“. V mnohých případech navíc smísil povídky, které ještě za svého života Kafka sám vydal, a seřadil je do sbírek přesně podle svých představ. Z Kafkova díla tedy zbyl shluk čehosi, nad kterým by autor sám pravděpodobně zaplakal.
Kundera si v jednom bodě odporuje. Ve své zásadovosti totiž dělá jednu výjimku. Tvrdí, že pokud by on byl na místě Maxe Broda, například knihu Proces by rovněž nebyl schopen zničit. Některé knihy by uveřejnil s tím, že si to s Kafkou později vyříká. (To je asi nejslabší moment knihy). Kunderovi vadí, že Brod udělal ze svého činu dojemnou parodii na skutečnost, což je nechutné. Kafkovo dílo rozmělnil a ubral mu tak na smyslu. Podle Kundery je to rozpouštění autorovy osobnosti, protože autor a kniha jsou jedno.
Nemožnost dovolání se práva nakládát se svým duševním vlastnictvím je stále častější problém. Například filmový nebo divadelní scenárista se může se svojí původní představou rovnou rozloučit. Scénář podléhá tolika rozličným zájmům, že je nemožné docílit toho, aby z něj nezbylo jen otrhané torzo. („…jen blázen může dnes psát pro divadlo.“)
Rozmělnění, zneuctění svého díla a potažmo sebe samého je něco, co Milan Kundera nechce za žádnou cenu připustit, proto si tak střeží všechno, co napsal. Kunderovo dílo nám nepatří a čekat od něj, že by někoho nechal přeložit svoje francouzsky psané knihy do svého rodného jazyka, je absurdní. Vytyčil si jiné, důležitější úkoly, na kterých chce pracovat. Je docela dobře možné, že některé jeho knihy si česky opravdu nikdy nepřečteme. Ano, jenom proto, že to tak Milan Kundera chce. Co je na tom ale tak neuvěřitelného? Kdo z nás by snesl, aby se mu někdo pletl do nesmrtelnosti?
{exitpoll id=6}