Petr K. – Wormsův svět

Autor se hned z kraje přiznává k pokusu napsat knížku pro děti. Vzhledem k tomu, jak velká a zásadní témata přináší, se mu to zřejmě podařilo. Současná literatura pro dospělé mívá daleko přízemnější tematiku. Na dětského čtenáře by ukazovaly také občasné nesmělé pokusy o didaktičnost, kterých ale není příliš mnoho.

Oproti tomu je Wormsův svět plný motivů, které jako paralely ocení jen sečtělí čtenáři pokročilejšího věku. I bez nich je možné si dobrodružný příběh vychutnat, ale ztratil by tím část svého kouzla. Bezvýchodné situace postav, pokřivený prostor, tajemná a nedosažitelná místa, „K.“ ve jméně autora, ale i některé jiné motivy mohou čtenářům připomenout jak Zámek, tak Proces, ale i kratší prózy jako třeba Proměnu, ale zdaleka ne pouze tu.

S trochou nadsázky a s velkou mírou zjednodušení by se dalo říci, že Petr K. je takový Kafka pro děti. Stejně jako u Kafkových textů i tady ale stojíme před velkým problémem, jak číst Wormsův svět. Jestli jako tíživé absurdní drama, nebo jako grotesku, která je vážná asi do té míry jako Monthy Pythonův létající cirkus.

Pokud nemáte rádi Kafku, ale s Orwellem si rozumíte, není pro vás Wormsův svět ztracen. Avšak Petr K. nám nepředkládá bajku, ve které by se zvířata chovala jako lidé, nýbrž přesně naopak. Jak se to přihodí, že se začnou lidé pást a uléhat ve stájích? Uvěří, že se budou mít lépe, když se o ně bude někdo starat a rozhodovat za ně. Naštěstí se mezi nimi najdou hrdinové, kteří prohlédnou a pustí se do boje s diktátem Wormsovy přírody.

Jazyk knihy obohacují názvy hudebních děl a také popisy fauny a flóry, na několik místech jsou použitá cizí slova vysvětlena v poznámkách pod čarou, které jindy komentují události příběhu nebo dovysvětlují některé vedlejší dějové linie. Není to jistě převratná novinka na poli krásné literatury (viz rozhovor), ale působí stále neotřele.

Jednou z největších devíz textu z hlediska jeho obecných literárních kvalit je pozoruhodný vypravěč. Občas je nevrlý, zdaleka není vševědoucí, někdy si dokonce protiřečí! Představuje jeden veliký, souvislý útok na pozornost čtenáře. Nikdy nevíte, co si máte myslet a zda mu vůbec můžete věřit. Jako by byl přímým účastníkem děje, jindy sám přiznává, že si něco domýšlí, protože nemá přesnější informace; když je naopak má, tak se zdráhá prozradit jejich zdroj (co kdyby se kniha dostala do rukou Wormsovým lidem?). Tajnůstkařením a nejednoznačností podporuje atmosféru už tak napínavého příběhu, který je obestřený nejednou záhadou. Některé se vysvětlí, jiné odhalí pozorný čtenář, ale několik tajemství zůstane nevyjasněných, i konec je otevřený.

Napětí ve čtenářích umocňují i náhlá přerušení a zvraty. Dlouhé, pomalu se rozvíjející a dopodrobna rozepsané akce někdy ale až příliš retardují děj. Hrozí lehká unuděnost a tendence k přeskakování, pokud si v detailních popisech dějů nenajdete zálibu. Pokud ano, máte o zábavu postaráno!

Ukázka:

Ten den šel Tomáš brzo do postele, s knihou popisující příběh osla, který dřív býval úspěšným mladým mužem, dokud poněkud lehkovážně neztratil toto skvělé postavení. Tu knihu ráno, jak si vzpomeneme, zaklapl právě v kritickém okamžiku, ve chvíli proměny (viděno zevnitř),* jinými slovy těsně předtím než Wormsův člověk vyšel na dvůr (viděno zvenčí). Na tomto místě tedy otevřel a četl, s účastí, ale trochu roztěkaně, o cestě plné ústrků a strázní, po níž byl hnán nešťastný osel.
V matném skle dveří viděl siluetu, která (zatímco učitelka háčkovala) seděla bez hnutí pod kuchyňskou lampou. Pak mu najednou ztěžkla víčka, ruce držící knihu zmalátněly a stačily jen taktak zhasnout lampu; kniha se zavřela a sklouzla na koberec.
Chvíli nato dvakrát zadrnčel zvonek. V polospánku (který je někdy vnímavější než bdění) zaslechl Tomáš kroky staré paní. Sklo potemnělo, jak náhle zhasla kuchyňská lampa; pak zase obživlo (jen váhavě a napůl), když někdo v předsíni rozžal nástěnné světlo. Vzápětí vrzly a zakvílely dveře. V předsíni zhaslo. Světlo hned převzaly dva blikající body: baterky, řekl si Tomáš, kterého teď už zcela opustil spánek, zmizel a zanechal ho bezbranného v pokoji plném pohyblivých stínů, místo aby ho (jako jindy) odvedl do klidnějších končin.
Ke dveřím ložnice se sunuly těžké kroky; s nimi se blížil nezřetelný šepot. Z tohoto šumu a mihotání světel najednou povstaly dvě neforemné hlavy, které se usadily ve výplni dveří; a jak se ve skle roztékaly do stran, připomínaly chvíli hlavy koňské, jedna k druhé se ztěžka nakláněly, hned splývaly a hned se zdvojovaly, hned jako by se bez ohledu na sklo chtěly naklonit rovnou nad Tomáše, a když se zdálo téměř neodvratné, že právě k tomu v příští chvíli dojde, dveře se rozlétly a vstoupili dva muži.
„Tady ho máme,“ řekl první a sáhl na vypínač.
„Bude se vstávat,“ řekl druhý, když pokoj zalilo ostré světlo.
„Obleč se, ale rychle,“ dodal první.
Když ho pak vedli kuchyní do předsíně, rovnala paní Majerová sklenky na polici. Ustoupila a přitiskla se k dřezu, aby trojice mohla projít, ale neotočila se; pokračovala ve své neodkladné práci, a kdyby se jí někdo zeptal, jak to té noci vlastně bylo, mohla by odpovědět s klidnou myslí „Bylo potřeba uklidit na polici.“
Když si ale zavazoval polobotky, nahlédla do předsíně a řekla starostlivě „Vezmi si bundu, chlapče.“

* To jest z nitra knihy, do níž se začetl (a kterou zavřel) Tomáš.

Petr K., Wormsův svět, Druhé město, Brno, 2009.

Související: Rozhovor s Petrem Koťátkem
Související: Petr Koťátko – Casanova