Plavba Petra Eisnera na Rychlých lodích (do pekel)
Příběh mládence, který s blížící se třicítkou najednou pochopil, že středoevropský konzumní svět je pro něj nepřijatelný, začíná přípravami na odjezd do Brazílie. Vydává se na cestu s přesvědčením, že pokud je nějaká země daleko, neexistuje tam štvanice za hmotnými statky ani honba za mamonem. Proto detailní popis odjezdu i prvních dní pobytu v Mecce cestovatelů po Brazílii, městě Manausu, dává čtenáři dostatek příležitosti k těšení se na brzký popis zážitků přímo z divokého pralesa, prostý nezajímavých faktů, jako je např. finanční stránka výletu či jiné. Snad mi potencionální čtenář promine, pokud již tady vyzradím, že se nedočká.
Naopak, náš hrdina se se svými novými přáteli, pořízenými již na brazilské půdě, rozhodne vydat do osady Tefé, jejíž poloha v pralese skýtá dostatek příležitostí k dobrodružným výpravám nedotčenou přírodou. Tedy mohla by skýtat, kdyby se ona partička lidí z různých koutů Evropy, kteří utíkají před mrzkým konzumem, nesnažila dostat za každou cenu na kýžené místo co nejrychleji a zároveň co nejlevněji. I v zaslíbené zemi mají totiž majitelé lodí rádi peníze. Přes několik podezřelých okolností přátelé nastupují na loď, která je do Tefé dopraví rychleji než ostatní – a za velmi výhodnou cenu. Že je to kámen úrazu, jim dochází až při vyplutí, zatímco všechny ostatní lodě odrážejí od mola přeplněné lidmi a zbožím, oni stojí na poloprázdné palubě a pomalu se vzdalují od poslední bašty konzumu na Rio Solimoes. Definitivní rozčarování přichází v okamžiku, kdy si s několika zbývajícími pasažéry ujasňují, kdo kam vlastně pluje.
Drobná past, do které Petr Eisner nechává čtenáře lapit, je v podstatě neprohlédnutelná. Vnímavý romantik by možná mohl pojmout podezření, že cestovatel, který má podávat poutavý popis z hlubin nedotčeného pralesa, se uchyluje k takovým termínům, jako jsou „nějaký mech“, či „jakýsi černý pták“, ale úvodní styl textu přesto dává jasně najevo, že to bude zajímavý cestopis.
Petr Eisner vede knihu nejdříve skutečně jako opis cestovatelského deníku, aby jej postupně převedl do zcela otevřeného pohledu na myšlenky člověka, který se dostal do hodně nemilé „prekérky“. Odkrytí mysli je dokonalé a čtenář se v tu chvíli doslova ztotožňuje s hlavním hrdinou. Kdo z nás si v duchu bere servítky, když je ve šlamastice, a kdo věnuje nějakou pozornost spisovné mluvě při rozhovoru sama se sebou?
Kompaktní vyprávění je pro jistotu ještě omotáno imaginární nití příběhu dívek z USA. Ty zmizely v amazonském pralese a konce pomyslné niti jejich osudu jsou umně navázány na příběh hrdiny. Jeden konec se hned v úvodu napojuje v trafice na letišti v Riu a druhý...
Závěr knihy nechává Petr Eisner na čtenáři, vodítkem je pouze několik novinových výstřižků. Jejich seskládáním se tak každý stává spolutvůrcem děje, byť se asi jednotlivé verze příliš lišit nebudou. Zde mohl autor poškádlit čtenářovu fantazii určitě více, zvláště když se v průběhu textu podobných akcí vyvaroval. Vyvrcholení napínavého příběhu by v takovém případě bylo mnohem blíže k hodnocení „velmi originální“ a nejeden z přizvaných spoluautorů by se jistě k závěru knihy rád vracel se zadumaným výrazem ve tváři.
Ukázka:
Motor se znovu zastavil. Z kabiny vyšel rázným krokem i Vlasatý. Křičel. Chvíli na sebe řvali mezi sebou a divoce gestikulovali. Nemohl jsem se pořádně soustředit, abych něčemu rozuměl. Marco dostal od Vlasatého další kopanec do boku. Krátce zasténal. Hádali se a Vlasatý nadával, že nám dovolili utéct. Zvedl jsem hlavu a setkal se očima s ostatními. Seděli tiše na podlaze a se strachem sledovali situaci. Marisa se odšourala k nim. Kyrstie ji chytila za ruku a Marisa začala plakat. Vlasatý naštvaně rozhazoval rukama a ukazoval na nás. Marcello a Světlý provinile přikyvovali.
„Černýho, černýho!“ pokyvovali na sebe a Vlasatý Marcella postrčil, jakoby ho k něčemu vyzýval. To, co se stalo v následujících sekundách, nás zbavilo veškerých iluzí o pouhém nedorozumění. Marcello prošel s kamennou tváří mezi sedícími. Všichni tiše sledovali jeho pohyb. Hledal jsem jeho oči. Co to jen v nich měl ... Marcello se postavil za Errola a bez váhání ho střelil zezadu do hlavy. V očích se mu zvláštně zajiskřilo. Krev stříkla na palubu a na Uga, který seděl vedle. Errol se svalil na stranu.
Petr Eisner, Rychlé lodě do pekel, Jota, Brno, 2008.