Přemysl Veverka – Skoky do světla: Sága romského rodu Šebů
![skoky_do_svetla_perex skoky_do_svetla_perex](http://www.nekultura.cz/images/nekultura07/literatura/skoky_do_svetla_perex.jpg)
Na Slovensku a posléze v Čechách sledujeme životní osudy několika Romů, kteří se rozhodnou uspět ve světě gádžů. Čas od času se před námi otevírá romské nebe – romipen. Plují na něm pohádky – paramisa, písně a přísloví. Romipen dokazuje, jak moc si jsou Romové vědomi důležitosti rodiny, která je od Boha. Romské nebe ukrývá rovněž magii a věštby, náboženství, víru a duše zemřelých – muly. Stejně důležité jsou přezdívky, tradice, zvyklosti, mravní zásady a moudra, které se předávají z generace na generaci v rámci tradiční domácí výchovy. Třetím prvkem knihy jsou historické události a souvislosti, jež představují způsob nahlížení na Romy v Československu a jeho změny (nebo snad spíš absenci změn) v průběhu minulého století.
Čas plyne ve dvou liniích, první začíná rokem 1935, kdy se Andrej Šeba jako první svého rodu rozhodne proniknout do toho velkého neznámého světa. Postupuje se rychlým tempem vpřed přes hrůzy koncentračního tábora za druhé světové války, které zažívá Gejza, přes úspěšná léta hudebníka Igora, až dospěje k přelomu 80. a 90. let a spojí se s druhou linií – osudy doktora Adama Šeby a jeho „bílé“ přítelkyně Evy.
Píše-li autor o násilí nebo přestupcích, kterých se dopouštěli Romové, podává přesvědčivé důvody ospravedlňující jejich chování. Jakákoliv nepravost, které se někdo dopustí na Romech, je pak odsuzována stejně silně jako násilnosti fašistů, ať už se jedná o projev rasismu, postup SNB, který byl v éře komunismu běžně uplatňovaný proti všem odpůrcům režimu, nebo roztržky mezi dospívajícími mladíky.
Odlišný způsob života a pohled na svět v průběhu celého století způsobují neshody tábora Romů s táborem gádžů. Kdo se chce přizpůsobit a zvolí „cestu nejmenšího odporu“, může ztratit své romské zázemí, bílým se to ale nikdy nestane, ani barvou kůže, ani barvou duše.
Na Romy se chvílemi nahlíží jako na malé děti, které se sice musí vychovat a naučit základním pravidlům, ale jejichž temperament a odlišnost je nutno brát v potaz a smířit se s tím, že přetvořit je podle západního modelu není možné. Veverka stojí na straně Romů, o nezaujatost se zřejmě ani nesnaží. Osudy Romů ovšem vidí nezkresleně, jejich budoucnost nemaluje růžově a ke splynutí dvou odlišných skupin se staví skepticky. Uvědomuje si také, že pokud má dojít ke shodě a pokojnému soužití, kompromis a ústupky musejí přicházet z obou stran.
Ukázka:
Toho odpoledne kroužek skončil a Malík prohlásil: „Šeba tady zůstane!“ Když spolu osaměli, vyndal ze skříně gumové rukavice, pečlivě si je navlékl, pak vklouzl do bílého pláště a se zalíbením postál před zrcadlem. „Je nutno důstojné oblečení,“ zamumlal a křečovitě se usmál. Načež Adama rázně uchopil za paži, hrubě ji stiskl a přitáhl ho k umyvadlu. Pustil vodu a velkým rýžovým kartáčem, jaké se používají k mytí podlahy, začal chlapci drhnout ruce. „Pracky vydrbat,“ blábolil, „kůži stáhnout, všechno černý je špinavý, nesnáším špínu, nesnáším…“ V očích mu podivně jiskřilo, nablýskaný obličej se mu leskl víc než jindy a kovové obroučky brýlí mu u kořene nosu poskakovaly, když vykřikoval: „Je nutno deratizovat, je nutno... Nesnáším, nesnáším...“ Voda tekla proudem, odrážela se od Adamových rukou i od umyvadla a skrápěla vychovatelův úbor, což ho provokovalo k ještě intenzivnější činnosti, takže na rýžový kartáč s chutí přitlačil. Chlapec zaúpěl v okamžiku, kdy se mu na hřbetě dlaně objevily krvavé krůpěje. Rychle se vytrhl z mužova sevření, otřepal si obě ruce ve vzduchu – a stopa krve dopadla na Malíkův plášť. „Fuj!“ zařval vychovatel. „Ty čuně!“ A dal Adamovi facku, až se chlapec zapotácel.
Stál, bezbranný, před bílým mužem v bílém plášti a se světlými vlasy nakrátko sestřiženými, a nevěděl, co si počít.
„Zkus někde něco říct,“ zasyčel Malík. „Nikdo ti neuvěří. Nikdo nikdy ti neuvěří, pamatuj si to!“
Přemysl Veverka, Skoky do světla, Paseka, Praha-Litomyšl, 2007.