Proč měl Miloš Urban raději zůstat v šupleti
Mrtvý holky je cyklus deseti povídek, z nichž některé Miloš Urban časopisecky vydal u nás i za humny a některé si psal jen tak do šuplíku. Vznikla z toho dvousetšestistránková kniha s názvem Mrtvý holky a s podtitulem 10 divných povídek. Obsahem jsou někdy zasněně melancholické, jindy přímo hororové příběhy, v jejichž centru stojí žena. Je to bohužel mimořádně špatná kniha.
Odstrašujícím příkladem je hned první povídka s návem Běloruska – povídka o lásce. Hrdinou příběhu je do sebe zahleděný pseudointelektuální snob, obtloustlý olysalý páprda, který ve svatostánku všech homelessů na Hlaváku koupí od jakéhosi kuplíře za dva tisíce korun běloruské děvče. Človíček, který je povoláním starožitník, pojmenuje šlápotu miloučkým jménem Kolja. Když si dívku přivede do svého krámku, jak jinak v samém srdci Prahy, zjistí, že výloha lákající zákazníky je poněkud fádní. Posadí tedy do výlohy Kolju a zavěsí na ni několik šperků. Během chvíle dívka zaujme bohatou Američanku, která šperky za horentní sumu okamžitě koupí. Starožitník je spokojen. Protože je tělem i duší milovníkem umění a krásna, rozhodne se pro několik přátel složených z příslušníků elity Prahy, jako jsou úředník magistrátu, novinářka a hrstka kunsthistoriků, uspořádat vernisáž. Hlavní hvězdou je Kolja, do které starožitník zapichuje různé brože a náušnice. Když má nebohá dívka, které je, kdo ví proč, celé počínání po chuti, kromě jiných částí propíchané bradavky i pohlavní orgány, všechny účastníky tohoto „bodyartu“ radostně pomočí. Vernisáž ukončuje zázračně se zjevivší Američanka, která vběhne do krámku a rozetne milému starožitníkovi hlavu. Ten zákrok přežije, ale je slepý. Kolja zmizela, ale starožitník jí přeje štěstí, nikdy na ni nezapomene a nepřestane ji milovat…
Podobnými zcela nesmyslně vyfabulovanými, patosem prošpikovanými příběhy se Mrtvý holky jen hemží. Většina povídek se dá převyprávět dvěma nebo třemi větami, chování postav vzbuzuje rozpaky. Pointy jsou samoúčelně – až nechutně – šokující, nelogické a zcela vycucané z prstu. Pokud se příběh vyloženě nehroutí sám do sebe (Běloruska, Faun, Občina, Štedrá noc hraběnky z Erbannu), pak je úmorně nudný (Vlasy, Záznam rozhovoru se ženou středního věku, Smrtečka). Co vadí mnohem víc než krkolomnost, s jakou je kniha napsána, je nekorektní hra, kterou autor se čtenářem hraje. Snad aby zakamufloval prořídlost zápletky a stylistickou nezajímavost, snaží se Urban ohromit čtenáře celou škálou působivých motivů. Urbanovy postavy se výborně orientují v umění, zbožňují literaturu, jsou velmi přemýšlivé. Když hloubají, jdou se projít po Kampě či Střeleckém ostrově, nebo usednou pod kopii Mařákova obrazu do šarlatově polstrovaného vyřezávaného křesla. To všechno jsou bohužel pouze líbivé kulisy, které o postavách nic nevypovídají. Myšlenky, které padají z jejich úst, vyznívají neskutečně směšně, čpí patosem (viz ukázka). V knize se často deklamuje, jako bychom právě byli svědky nějakého dramatu. Ale jakého? Co se nám to Miloš Urban snaží říct?
Urban je mistr pózy, kterou se však průměrně vzdělaný člověk nemůže nechat obloudit. Daleko zajímavější je výpovědní hodnota, o které autor sám možná ani neví. Pozoruhodná je práce s ženskými postavami a jejich funkce v jednotlivých příbězích… Nelze jim závidět. Žena je totiž pod neustálým tlakem a ten je dvojího druhu. První je tlak okolností, ten druhý pochází od muže. Muži, kteří povídkami procházejí, jsou vesměs pořád stejní. Jsou značně emocionálně nevyrovnaní, naproti tomu trpí vědomím vlastní důležitosti a nadřazenosti. Cítí se být nadřazeni nejenom celému světu, který jim nerozumí, ale hlavně postavě ženy, která je před nimi přeneseně i ve skutečnosti v neustálém předklonu. Je zkrátka ve stejné pozici, ve které ji můžeme vidět na reklamních plakátech v metru, vábících čtenáře ke koupi Urbanovy knihy. Kdo by si myslel, že Miloš Urban napsal knihu, která prostým předestřením takových situací podobný vztah kritizuje, mýlil by se. Je to totiž kouzlo nechtěného. Nejenom proto je kniha značně nevydařená.
Na tom všem by nezáleželo, kdyby se Miloš Urban netěšil renomé dobrého spisovatele a kniha nestála – v konfrontaci s obsahem trestuhodných – 248,– Kč. K dobru Mrtvým holkám lze přičíst jen to, že jsou z recyklovaného papíru, takže hezky voní, a vyšly ve dvou barvách. V černé pro chlapečky a v růžové pro holčičky.
Občina
Zapátral jsem v paměti po časech, kdy jsem byl v jejich věku. Nebylo to tak těžké. Jako kluk jsem si pořád četl, pár kamarádů jsem měl, ale ti zdaleka nevyvážili přitažlivost dobrodružných příběhů, po nichž jsem pásl v knihách. Děvčata jsem nevnímal, jako by tenkrát, před nějakými třiceti lety, kolem mě žádná nebyla, a přitom vím, že od páté do třicáté nás bylo čtyřiatřicet žáků a kluci s holkami se o plný počet dělili půl na půl. Nevzpomínám si, co jsem si o jedenáctiletých spolužačkách myslel, tu jejich obyčejnou školní blízkost jsem asi prospal a probudil se pozdě, až ve chvíli, kdy byly dospělejší než já.
Tak na to mají ty dvě opice na občině ještě čas, pomyslel jsem si a vyplivl štiplavou tabákovou močku, co se mi nedopatřením dostala na jazyk. Ale kolik času jim vlastně zbývá? A co to tam proboha provádějí? Možná ten proces zrání chtějí kouzlem urychlit? Neohrabané údy, ňadra jako uzlíky, zadek, co jen náznakem vydouvá přímku dětského trupu. Jejich těla je nudí, ale nezbývá než čekat. A potom, jednoho dne, vyrazí na bradě rudé znamínko vzdoru a všechno bude jinak.