Radka Denemarková: Dějiny radosti skryté v letu vlaštovek

Možná obtěžoval několik svých asistentek. Ve hře je i Mužova učitelka tvůrčího psaní a její dvě přítelkyně. Příběh se rozbíhá do několika linií, které spolu samozřejmě souvisí, přestává být průměrnou detektivkou a stává se…, nu, stává se příspěvkem k dějinám radosti. Jenže jak už je u Denemarkové zvykem, nečeká nás lehké čtení. A radostné už vůbec ne.

Tři roky od vydání posledního románu Kobold přichází s knihou s radostně znějícím názvem a krásným přebalem. Světle modré pozadí, vlaštovky. Příběh, který začíná jako průměrná detektivka, se však pomalu stává mnohem spletitějším a zamotanějším příběhem. Příběh se totiž od možné sebevraždy (či vraždy) dostává až k rozkrytí mnohem složitější problematiky – vražda muže, který znásilňoval ženy. A pak jsou zde ženy, které vzaly spravedlnost do vlastních rukou. Nespokojily se s tím, že násilníci jsou občas nepotrestáni. Nespokojily se s tím, že násilí na ženách je v kontextu násilí celkového bagatelizováno. Nikdy nejde jen o znásilnění. Jde o oběti, o mrzačení těl i duší.

Denemarková v této knize otevírá velmi ožehavé téma. Téma znásilnění by mohlo svádět k jisté bulvarizaci a senzacechtivosti, k prvoplánovosti, explicitnímu zobrazení erotiky a násilí. Autorka touto cestou nejde. Slova a věty volí opatrně, ale jde přímo. Text je spíš křehký než drsný, je velmi emoční… Přesto je jaksi urputný a přímočarý. Denemarková jde za svým cílem. Bez zakolísání. Co má být sděleno, to nám sděluje. Ne víc, ani míň. Znásilnění nevnímá jen jako podrobení těla, ale i zmrzačení duše. A oběť si své zmrzačení nese vždy v sobě, zůstává v paměti našeho těla a rány nemizí. „Čas rány nehojí. Čas rány jen konzervuje“ (Denemarková: 2014).

Celý text je prokládán myšlenkami, filozofujícími glosami, lyrizujícími pasážemi a vsuvkami, převážně o vlaštovkách, které se jako červená nit táhnou celým textem. Zde symbolizují křehkost, odhodlání, integritu, naději a zároveň jsou jaksi paralelně stavěny vedle znásilněných žen. Vlaštovky létají nad námi a vidí vše, byť z jiných úhlů. Je jim cizí násilí, jsou jim cizí předsudky. Jak říká Denemarková: „Potřebovala jsem stylizovanou bytost, která letí světem a po staletí se nebojí navracet s nadějí, že všechno je jinak. Vlaštovky letí a netuší, že pod nimi existují státní hranice, národnosti, náboženství, pohlaví, a proto nechápou, co tam ti lidé dole provádějí“ (Echo24.cz). Z konkrétního příběhu tak vlastně vyrůstá (stejně jako tomu bylo u předchozích románů této autorky) další podobenství našeho věku – věku viníků a obětí, věku nesmyslného násilí.

Denemarková se netají tím, že vyžaduje aktivního čtenáře, pro kterého není text pouhou relaxací, ale hlavně výzvou, interpretační výzvou, abychom byli přesní. Zde tomu není jinak. Byť se zdá, že je kniha „jednodušší“ a čtivější než její poslední román Kobold, i zde musíte k textu přistupovat s ochotou naslouchat a pomalu a pozorně rozkrývat nové vrstvy a přizpůsobit se jejímu stylu. Čtení nám nedělá jednodušší (např. v některých částech nepoužívá uvozovky v přímé řeči, čímž znesnadňuje orientaci v textu), o to větší zážitek je nám ale servírován. Pokud bych měla použít metaforu, autorka nám při psaní tohoto románu vyšla trochu naproti – velkou část cesty ale stále musíme ujít i my sami. Román je poutavý, silný a přímočarý, stejně jako emotivní a „depresivní“. I tento román posiluje pozici Radky Denemarkové na českém literárním poli a utvrzuje v tom, že je jednou z nejlepších současných prozaiček.

Ukázka

Erika jede po eskalátorech obchodního centra do horního patra. Medová si u pultu velkojídelny velkopansky povídá se dvěma puberťáky. Erika vidí, jak Medová lapá holky. Jak se na ni lepí. Jak se pištivě smějí. Je to vyznamenání být po boku téhle ostré holky. V obchodním centru jim koupí, na co si prstíkem ukážou. Zve je na časnou večeři a do baru. Hrají si na dospělé. Připaluje jim dlouhé cigarety a jointy. Odezírají vláčné pohyby kočky. Některé v pozdním odpoledni mizí v domě nad obchůdky s balkánským čevapčiči a pákistánským a řeckým gyrosem naproti uxursko-hiomské restaurace. Ty dívky z domu nevycházejí před půlnocí. Erika do půlnoci počká, vědomí lotosové země a dechu leknínů.

Radka Denemarková. Příspěvek k dějinám radosti. Brno: Host, 2014. 334 s.