Tahle země není pro starý ani pro slabochy…
Jízlivý název románu předznamenává náladu příběhu, který se začne odvíjet pozvolna, s rozvážností texaského šerifa, ale brzy dosáhne závratných obrátek, byť se ani na chvíli nezmění atmosféra letargie. Ve světě, kde se navzájem ledabyle odíráme a sociální status se ve zběsilém tempu neustálých změn stává nerozpoznatelným, je opravdu jakýmsi divným, nežádoucím a zbytečným zázrakem, dožijeme-li se důchodového věku. Ostatně rozhraní naznačující individuální „dozrání“ a počátek zahnívání je natolik nezřetelné, že si nemůžeme být jistí ani naprostými banalitami. McCarthyho důkladně nabroušený román podrývá také přesvědčení, že neochvějná sebejistota jedince ochraňuje před semletím v soukolí nepředvídatelné všednosti. V tomto románu je život prezentován jako uvržení do nelítostného světa zaplněného sérií zkoušek, ve kterých není snadné (a snad ani možné) obstát. Musíme se o to pokusit a doufat, že tento nevydařený, nanicovatý život je teprve iniciačním rituálem k něčemu mnohem zásadnějšímu, co bude teprve následovat – někdy, snad…
Jateční mánie v kulisách netečnosti
Fantómní postava zásadového vraha Chigurha je sice předobrazem společenského vyděděnce, jenže právě tento vyšinutý zjev je v příběhu jedinou postavou, jež má „věci pod kontrolou“. Zabíjí jen tak mimochodem, se samozřejmostí, jakou je pro ostatní zavazování tkaniček. Jak si vysvětlit hnutí mysli na cestě krajinou, v důsledku něhož se člověk během okamžiku rozhodne, že se stane štvancem? Zvláště v případě, že může s určitou jistotou předvídat, jaké následky bude jeho čin obnášet, je takové jednání zarážející. Navíc obsah toho času bezprizorní aktovky pohozené ve stepi – nezvládnutelné množství peněz přesahující legalitu – potulujícího se Llewelyna Mosse vlastně ani moc nezajímá. Tahle nesmyslná, „neadresná“ provokace spustí podivnou hru, při které se všichni (aktovky a vendety) lační jedinci stopují, odposlouchávají, sledují a zastrašují.
„Někde po světě chodí skutečnej živej prorok zkázy“
Podlehnutí neurčitému pokušení učiní z podivínského Mosse existenci více desperátní, než je vyšinutý Anton Chigurh – výkonný likvidátor popravující nejen s potěšením, ale dokonce s jistou obřadností. Pak už se jen velmi chladně vyčkává na okamžik neopatrnosti, který nasytí pavučinu nastraženou lovci bez tváře i beze jména. V průběhu této absurdní krvavé taškařice se nedozvíme žádné podrobnosti o pohnutkách, které vedly osamělého hazardéra Mosse k vratkému kroku. Nezdá se, že by si náhle a příliš snadno nabyté bohatství užíval. Nemá žádný plán ani ambice, všechno už ho zřejmě omrzelo a vypadá to, jako by chtěl zkrátka „vyklidit scénu“ efektně. Tragické je, že svým postojem zaviní smrt mnoha dalších osob. Navzdory dramatičnosti námětu a všem akčním pasážím však v příběhu nepřevládá napětí, ale atmosféra všeobecné lhostejnosti.
Rezignace na teror
Co zbude z naší prchavé přítomnosti v tomto prostoru, odmyslíme-li si všechny slídící špehy a nepřeberné typy zbraní, které snad symbolizují autogramy různých podob všudypřítomné brutality? Násilí v McCarthyho skice světa znamená samozřejmou rutinu i nezbytnou nutnost. Paradoxně představuje nejvitálnější aspekt veškerého dění, pohon podivného systému, z něhož nelze vyváznout. Jedním z prvků zpestřujících strukturu příběhu jsou úvahy šerifa Bella, jehož litanické monology vložené mezi kapitoly Chigurhova běsnění se točí v kruhu a místy působí dojmem, že tento stoický policista nežije současně s ostatními účastníky zvrhlé honitby. Bellovy idylické představy vzájemného soužití (ilustrované na jeho šťastném manželství) a logického toku času i veškerého dění občas iritují a kontrastují se zemitými dialogy druhých lovců a štvanců. Uvědomuje si, že do tohoto světa už nepatří a že pro takovou zemi nemůže být přínosem. Je zarážející, proč dělá právě tuto práci, když se vyznačuje až nebývalou srozuměností s řádem věcí… S výjimkou Chigurhovy důmyslné pomůcky – vyprecizované jateční pistole – zůstávají atributy postav zamlžené. Nevyjasní se ani případ jako takový, marnost vše rozmělňuje a vše se vytrácí. Čtenář se proto může cítit v závěru knihy trochu oklamaný a McCarthyho bezútěšnou vizi ještě dlouho vzdorovitě vstřebává.
Ukázka:
Pustil studenou vodu a nechal v ní zápěstí tak dlouho, dokud nepřestala krvácet, potom zuby natrhal ručník na pruhy, ovázal si zápěstí a vrátil se do kanceláře. Posadil se na stůl a přelepil si obvazy lepicí páskou. Prohlížel si mrtvolu, která na něj civěla z podlahy. Potom zástupci vytáhl z kapsy peněženku, vybral z ní peníze, zastrčil si je do náprsní kapsy a peněženku hodil na zem. Pak zvedl svou plynovou bombu a jateční pistoli, vyšel ven, nasedl do zástupcova auta, nastartoval, vycouval na ulici a rozjel se z města. Na dálnici si vyhlídl jeden z posledních modelů Forda s osamělým řidičem, rozsvítil světla a na chvíli pustil maják. Auto zajelo ke krajnici. Chigurh zastavil za ním, vypnul motor, přehodil si bombu přes rameno a vystoupil. Muž ho sledoval ve zpětném zrcátku. Co se stalo? zeptal se. Pane, moh byste prosim vás vystoupit z vozu? Muž otevřel dveře a vystoupil. O co jde? Moh byste prosim vás poodejít kousek od vozu? Muž udělal dva kroky stranou. Chigurh viděl, jak se mu při pohledu na jeho zakrvácenou postavu vkrádají do očí pochybnosti, jenže na ty už bylo pozdě. Položil muži dlaň na čelo jako nějaký lidový léčitel. Pneumatické zasyčení a cvaknutí pístu znělo jako zaklapnutí dveří. Muž se nehlasně sesunul k zemi, na čele měl kulatou dírku, ze které bublala krev, stékala mu do očí a odnášela s sebou jeho pozvolna se rozplývající viditelný svět. Chigurh si otřel ruku do kapesníku. Jen sem nechtěl, aby byla krev po celym autě, řekl.
Cormac McCarthy, Tahle země není pro starý, Argo, Praha, 2007