Tereza Boučková – Boží a jiná muka
Dokázala svůj nemalý talent
texty Indiánský běh, Křepelice a Když milujete
muže, aby románem Rok kohouta dostala do kolen odbornou obec
i čtenáře, co si ji do té doby pamatovali pouze jako dceru kontroverzního
otce – tak upřímnou zpověď ženy, která hledá, ale nenachází, česká
literatura už dlouho nezažila. Široká veřejnost si ji spojuje především
s filmem Smradi Zdeňka Tyce a nedávno také k velké škodě
zpackaně natočeným scénářem Zemský ráj to napohled, u kterého
se režie ujala Irena Pavlásková. Nejde o nikoho jiného než o Terezu
Boučkovou.
Nic si nevymýšlí, nefabuluje,
skrze to, co napíše, nahlížíte rovnou do jejího neintimnějšího a
nejniternějšího života, na sebe a své blízké práskne mnohé, jde
o totální osobní investici: propírá hříšné myšlenky, manželské a
nemanželské problémy, mateřské nezdary, bolavě nesplněné sny i touhy do
budoucna. Je kritická, ironická a někdy snad až moc trpící, na druhou
stranu se nebojí otevřít témata, o kterých ostatní raději pomlčí, aby
si nepošramotili pověst a dneska tak oblíbené pozitivní PR.
Ve svých knihách Boučková nepostuluje vlastní názor jako jediný možný a jediný dobrý, čtenáři ho předkládá v přiznaně subjektivně popsaných situacích z let dávných, nedávných i doby současné, a tím, jak je zpracovává, jako by mezi řádky řvala: „Je tohle to možné?“
Literární novinka Terezy Boučkové je poskládaná z porůznu v tisku vycházejících fejetonů v rozmezí let 2004 a 2009, ty autorka ještě doplnila několika novými a voilà: kniha Boží a jiná muka – Fejetony o lásce ke kolu je na světě. Po jejím přečtení ale není dost jasné, proč vlastně.
Tereza Boučková má jako spisovatelka na daleko víc, než být jen instantním autorem do městské hromadné dopravy.
Jednotlivé fejetony docela určitě
zafungovaly jako vtipný a aktuální pohled odjinud v rámci obsahu
celostátních deníků, když jich je ale padesát pět za sebou, vyniknou
především jejich slabiny. Nejčastěji se jedná o opakované odskakování
od tématu, kdy textu chybí výraznější tah na pointu, neboť namísto
postupného gradování se čtenář dočká jen asociačního vyjmenovávání
s několika oslími můstky o tom, co se právě kolem autorky děje.
Nepostrádá to sice světlé momenty, jako jsou povedené slovní hříčky
nebo nová a přitom tak přesná spojení: „Ještě jsme ani nedorazili
zpátky k Hlavnímu nádraží a už jsem začala kolobásnit. Asi
cyklopandemie.“ Ale z celku je čtenář mírně na rozpacích, které
ke všemu podporuje zavádějící podtitul – textů skutečně o strastech
manželky nadšeného cyklisty a bikera je v knize jenom pár.
Boučková jako by se v krátkém útvaru fejetonu necítila kovaná, není si jistá ve zkratce, nadhled a bryskní ironii zbytečně umlčuje popisem. Chtělo by materiál více zhutňovat – tak, jako se jí to podařilo u textů s názvem Popis jednoho zápasu a Ideální žena. Oba dva mají rytmus, kdy čtenář jenom kouká, jak to autorka dávkuje a z každodenní banality vytváří uhrančivě peprný příběh. K tomu pak naprosto pasují drobné a osobitě humorné ilustrace Pavla Beneše.
Boží a jiná muka jsou tak – dík krátkosti jednotlivých kapitol – vhodnou literaturou do tramvaje a metra, Tereza Boučková ale má jako spisovatelka na daleko víc, než být jen instantním autorem do městské hromadné dopravy.
Ukázka:
Jsem žena, která miluje odklízení sněhu na chodníku, před
garáží i na ulici v kopci do zatáčky a nejraději až do nejbližší
vsi, protože je to prima adrenalin. Jsem žena, která děsně rána řeže a
seká a přináší dříví – už proto, že sporák, který si vymohla, má
rád naporcované kousky, jinak nepeče. Jenže polínka zase rychle
shoří…
Jsem žena, která doma každoročně natírá podlahový korek – už se
s tím prostě počítá, že to udělá ona (nedá jí to), žena, co maluje a
vymalovává (má na to senza metodu – nic neodšupuje a nesundává;
omalovává kolem a okolo), žena šroubující (předtím si dírky klidně
předvrtá otvírákem na víno) a ještě raději zatloukající do zdí
hřebíky (nehledě na vedení elektroinstalace), když si chce pověsit
obrázek, hodiny nebo záclony (ty si samozřejmě ušije)…
Jsem žena, co musí všechno udělat nejlépe ihned, protože jinak to
nevydrží… m.
Tereza Boučková, Boží a jiná muka – Fejetony o lásce ke kolu, Odeon, Praha, 2010.
Foto: lidovky.cz