Tomáš T. Kůs – Spižírna
Taky máte při pohledu na novou básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se vyplatí sledovat.
Co vlastně od poezie v 21. století čekáme? Doba, kdy se estetická kvalita poměřovala množstvím přesně „vyseknutých“ hexametrů, je dávno pryč, společenská role poezie se po roce 1989 rychle vytratila a po věku postmoderních experimentů už jsme připravení téměř na vše. Renesanci intenzivního „lyrického“ zážitku dnes zprostředkovává třeba slam poetry, ale že se takové znovuoživení může uskutečnit i za pomoci méně extrovertních prostředků, dokazuje Tomáš T. Kůs každou básní své v pořadí třetí sbírky. Ostatně, je známá věc, že právě on je taktéž organizátorem české slam poetry. Jeho vlastní tvorba však odkazuje spíše k „všednodenní“ poezii z 60. let, ke jménům jako Jiří Šotola, Ivan Blatný nebo třeba v jedné z básní Spižírny zmíněný Ivan Diviš: „kompletní Diviš nacpaný v jedné igelitce“.
Kůs je básníkem lyrických zkratek, fragmentů, téměř aforizmů, ví, že „i to málo / co se pokusíme pojmenovat / je nepochopitelně křehké / jako vlas visící ve vzduchu“. S takto přiznaným postojem ke skutečnosti vyhmatává v básních atmosféru jedinečné chvíle, jejíž „obyčejnost“ daleko přesahuje rozměr univerza: „někdy si rozškrábe nohy do krve / a vylíhne se / do vlastní ložnice cizího světa“. Je občerstvujícím zážitkem sledovat, jak se řádek po řádku vrší, zahalují a probleskují významy jednotlivých básní, to vše téměř bez metafor, jen s pomocí nekomplikovaného civilního jazyka. Už samotné názvy signalizují, kam se upíná autorova pozornost – probudí se, nespavost, víkend, pondělí, na nákupu, vynesu odpadky!, ve studovně atd. – tedy k těm nejobyčejnějším fragmentům dne, k mikropříběhům, které básník nazírá okouzleně, důvěrně zúčastněně, jako když večer pozoruje v oknech pohyby stínů, těl zalitých světlem lamp.
To nejsou jen ony zlomové generační pocity současných „třicátníků“, o kterých se zvláštní posedlostí mluví kulturní publicisté stále dokola, to je něco víc než jen jedna symbolická bilanční zastávka na pouti životem, to je podobenství, které se skromně zapírá.
Tragičnost nebo smutek z tísně každodennosti střídá téměř dětský údiv, přičemž devízou Kůsovy poezie je otevřenost čtenářovým náladám a pocitům. I po několikerém čtení se tak může stát, že se některá báseň objeví ve zcela novém světle. Kontemplace všednosti přitom není ani depresivní, ani okázale „básnická“. Kůs není básníkem rozmáchlých silných gest a přestáváme mu věřit právě tam, kde se mu takové snahy moc nedaří: „bude střídavě pršet a svítit velmi upřímné slunce / silnička pokaždé již téměř oschne“ nebo třeba verš „zdají se ztráty / příliš náhle ztraceny“. Ale proč se malicherně rýpat v jednotlivostech, když je takových momentů v knize jen pár.
Tradiční rým nebo verš v Kůsově Spižírně nehledejte, jeho básnický jazyk je navýsost civilní, v dobrém slova smyslu „obyčejný“, málomluvný, ale o to přístupnější. Není zase takové umění tajemství všedních dějů konstatovat, jako ho vůbec spatřit, pojmenovat a otevřít množství významů. A to Kůs s přehledem umí: „po dvacáté se píská nástup / salutujících příběhů / vzorně vyrovnaných v albech / za zástěnou / řekni to jednoduše: / z toho jde strach! / z francouzských holí / a z básní / po kterých se třesou ruce“. To nejsou jen ony zlomové generační pocity současných „třicátníků“, o kterých se zvláštní posedlostí mluví kulturní publicisté stále dokola, to je něco víc než jen jedna symbolická bilanční zastávka na pouti životem, to je podobenství, které se skromně zapírá. Všichni jsme jeho aktéry a v Kůsových básních je to často noc a spánek, které navozují zneklidňující otázky, zda usínáme v tom samém světě, do kterého se probouzíme? Důvěrnost je relativní pocit a v Kůsově poezii na nás číhá past v podobě otázky, nakolik je vůbec možná?
Ale je tu i radost, okouzlení, zemitá syrovost, třeba v básni kdo je druhá babička: „vyřítí se z temnoty / zadního krámu / s opičím rozpažením / nacpe kluka mezi prsy / a urve hubana / přes půl držky“. Básně zde upomínají na cosi důvěrně známého, na ty nejprostší okamžiky, jako třeba stát s hrnkem čaje u otevřeného okna – a nic víc, nic míň. Obyčejnost nahlédnutá přes poetické sklo. Anebo obráceně? Když se začtete do Kůsovy sbírky, máte pocit, že se vracíte domů, ať už jste kdekoli. Hlavní předností Spižírny je pak především to, že se jí (ostatně jako každou spižírnu), vyplatí vždy otevřít, vracet se k ní a stále znovu v ní objevovat okouzlující momenty. Co „málo“ vlastně stačí k napsání básně. Ale je to opravdu málo? Vrátíme-li se k otázce v úvodu, co vlastně od poezie 21. století čekáme, každý si na ni odpoví jinak. Ale může to být právě její schopnost nahlédnout na tu nejprostší realitu okolo nás s údivem, okouzlením a přes všechny každodenní smutky a strasti s potměšilou radostí. A to není málo.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
vynesu odpadky!
křičí z předsíně
a jako když byl malý
nechá se s uvolněním polknout ulicí
šplhá po žlutých světlech
lustrů a lamp
naděje cizích světů
se večerem promísí
nechtěně jako rozlitý olej
exploze peří
hádka beze slov
jíž se ještě třesou stěny
vrátit se s košem až když spí
Tomáš T. Kůs, Spižírna, Dauphin, Praha, 2009.