Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek
Známé rčení říká: Nic není staršího než včerejší noviny. A skutečně – jen stěží bychom hledali člověka, který před spaním listuje dva týdny starými novinami (pokud právě nepracuje na mediální analýze). Existuje ale autor, jehož novinové sloupky jsou i desítky let po svém vydání čteny, překládány a stále jsou inspirativní. Tím autorem je Umberto Eco.
Do knihy Poznámky na krabičkách od sirek Eco seřadil více než sto krátkých textů, sloupků, které od roku 1985 každý týden (později každý druhý týden) publikoval v italském týdeníku L´Espresso. Osm oddílů tvořících tento obsáhlý svazek představuje základní tematické dělení, které však zdaleka nepokrývá celý horizont témat, jimž se Eco ve svých sloupcích věnoval.
Je možné, že se čtenář podiví nad tím, že se zaujetím čte patnáct let starý text o vnitřních událostech na politické scéně v Itálii, o nichž neví vůbec nic. A autor mu příliš vstříc nevyjde – při psaní přece počítal s italským publikem, které se v dané problematice orientuje. A tak je to u mnoha Ecových sloupků – čtenář mnohdy netuší, o čem se píše, ale způsob, jak se píše, ho nepřestává fascinovat a hnát k dalším epizodickým zastávkám v letech devadesátých.
To je ale jen jedna z charakteristik, které lze o té změti poznámek pronést. Zároveň platí, že se vyjadřují k tématům nadčasovým a pro autora základním – k médiím, k jazyku a řeči obecně, k literatuře a umění. Vysoce aktuálně vyznívají i komentáře k politické korektnosti, rasismu a válce.
Čtenář mnohdy netuší, o čem se píše, ale způsob, jak se píše, ho nepřestává fascinovat a hnát k dalším epizodickým zastávkám v letech devadesátých.
Společnou charakteristikou naznačené tematické spleti ale zůstává Ecova mravní zásadovost, která je společná jeho názorům na všechny oblasti veřejného života. Pevnost a neoblomnost morálních principů působí na čtenáře i v případech, kdy mu konkrétní kontext daných událostí není detailně znám. Ale protože autor není jen zásadový, ale i hravý, adresát jeho textů se taky výborně baví. Slovní hříčky, komentáře k tehdejší novince – internetu (jen si představte „velkého“ Eca, jak si googluje erotické fotky!), ale i některé minipovídky inteligentně, sarkasticky a někdy jen bezstarostně glosují každodenní situace.
Přes zmíněnou kaleidoskopickou námětovou pestrost poznámek drží kniha pevně pohromadě. Tím, co platí pro naprostou většinu textů, je jejich maximální hutnost, která zaručuje, že pozornost čtenáře udrží po celou dobu čtení. Výstavbový oblouk, který Eco vždy důsledně napíná mezi začátkem a koncem kratičkých textů, je tím, co jeho sloupky dělá čtivými i v době, pro niž nebyly přímo určeny. Ecův způsob budování argumentů a jejich prokládání ironickými poznámkami bytelně podpírají oblouk, na němž poznámky stojí. Když se k tomu všemu přidá autorův všeobecně známý erudovaný rozhled v obdivuhodném množství oblastí, je jasné, že Italové si každý týden mohli u svého espressa a L´Espressa užívat i dalších chutných zážitků. A že to my můžeme s drobným zpožděním i teď.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
Společenství, jež se považuje za nositele velmi rozšířených hodnot (řekněme demokratické země), obvykle stanoví meze toho, co podle jeho názoru nelze tolerovat. Nelze tolerovat, je-li někdo odsouzen k smrti za své názory. Nelze tolerovat genocidu. Nelze tolerovat ženskou obřízku (přinejmenším provozuje-li se u nás). Proto se rozhodneme bránit ty, jimž je ubližováno natolik, že neúnosné je to pro nás, nikoli pro „ně“. Kdo jsme my? Křesťané? Ne tak úplně, úctyhodní křesťané, i když ne katolíci, podporují Miloševiče. Vtip je v tom, že ono „my“ (třebaže je definováno takovou smlouvou, jako je Severoatlantický pakt) je značně nepřesné. Je to společenství, které se shoduje na určitých hodnotách. Když se tedy rozhodneme intervenovat na základě hodnot určitého společenství, sázíme na to, že naše hodnoty, naše schopnost stanovit, co lze a co nelze tolerovat, jsou správné. Je to historická sázka na určitou kartu a nijak se neliší od té, kterou se ospravedlňují revoluce nebo vraždy tyranů. Kdo mi říká, že mám právo vykonat násilí (a někdy dost brutální), abych znovu nastolil to, o považuji za porušení spravedlnosti? Nic nedokáže ospravedlnit revoluci v očích těch, kteří se jí stavějí na odpor.
Umberto Eco, Poznámky na krabičkách od sirek, Argo, Praha, 2008, překlad Zora Obstová.