Rozhovor s Janem Jílkem o slamu a hře se slovy
Vzhledem k tomu, že se slam poetry
na našich stránkách takříkajíc zabydlela a správný nekulturní čtenář
k vyjmenování českých slamerů použije více než své dvě ruce, co
bychom to byli za redaktory, kdybychom vám nepřinesli další novinky
z tohoto poetického světa. Ale nechme raději mluvit Honzu Jílka, předního
českého slamera, jenž nám poví o svém vztahu ke slamu a pozve nás na
exhibici 21. 10. do Rock Café.
Začneme pěkně od podlahy. Jak ses vůbec ke slamu dostal?
V červnu 2006 mě pozvali na regionální kolo do Hradce Králové, odkud pocházím. Přišel jsem tam, přečetl několik svých kratších textů a díky nulové konkurenci jsem vyhrál. Jako absolutní tabula rasa jsem se pak zúčastnil republikového finále 2006, pro které jsem si intuitivně připravil dva delší texty, skončil jsem třetí a začal se slamu dál věnovat.
Předpokládám, že slam bereš
jako koníčka. Aby ses jím uživil, musel bys objet velké množství exhibic
a soutěží, což?
Živit se slamem je v našich končinách samozřejmě nemyslitelné, i když například v Německu, kde se koná třeba 120 slamů za měsíc, jsou ti nejlepší skoro profesionálové. U nás objedou ti nejlepší slameři kolem 15 akcí za rok a honoráře jsou velmi proměnlivé – od piva a párku po pár tisíc za výstup. Slam pro mě není ani tak koníček (to slovo trochu zavání Přemkem Podlahou a skleníkem vyrobeným z PET lahví), jako spíše určitá forma umělecké aktivity, díky které můžu větrat svoji fantazii a uspokojovat touhy po něčem, co trochu přesahuje běžný, každodenní život.
Máš před vystoupením nějaký rituál? Opakování textu, návštěva oné místnosti, panák na uvolnění?
Protože 90 % textu mám připraveno, součástí rituálu je logicky opakování textu. K povinným prvkům dále patří jedno pivo nebo trochu jiného alkoholického nápoje.
Vryl se ti nějaký slam, třeba díky atmosféře, hluboko do paměti?
Slamů už jsem absolvoval hodně, ale pořád ne tolik, abych si je nebyl schopen všechny pamatovat. Důležitost a velikost celé akce nikdy nehrají klíčovou roli – tím nejdůležitějším je symbióza s publikem a atmosféra celého večera. K této atmosféře samozřejmě přispívají i ostatní slameři. Díky tomuto je pro mě stejně vysoko velký mezinárodní slam v Berlíně a menší slamy v Mladé Boleslavi, Mikulově nebo Šumperku. Záleží vždy na celkovém pocitu slamerů a diváků a vytvoření co nejsilnější vazby mezi nimi.
Na tvých vystoupeních je poznat, že jsou připravená dopředu. Jaký podíl má na výsledku improvizace?
Improvizace nemá na mém výsledném slamu prakticky žádný podíl – improvizuji pouze v rámci vlastního připraveného textu, pokud se v něm náhodou na pódiu ztratím. Osobně nemám žádnou zkušenost s divadlem, na pódiu se stále cítím lehce nejistě a myslím si, že kdybych se pokusil improvizovat, určitě bych byl schopen stanovený čas zaplnit nějakou matérií slov. Mám ale pocit, že na 99 % by z této improvizace nevzešlo nic zajímavého, byl by to spíš výsledek boje.
Pociťuješ sám na sobě, že se jako slamer vyvíjíš?
Samozřejmě doufám, že tomu tak je –
pokud se člověk přestane vyvíjet, je to cesta do pantheonu nebo do penze.
Chtěl bych se vyvíjet v rámci svého stylu, v rámci toho, co je pro mne
přirozené a typické. Snažím se, aby každý můj slam měl svůj smysl a
své jasné místo v celé mojí tvorbě. V tuto chvíli je pro mě čeština
lehce přežitá a největší motivací jsou slamy v cizích jazycích –
v němčině, angličtině a v jejich kombinaci. Možnost vystupovat
v cizině a testovat zahraniční publikum textem založeným na aluzích a
slovních hříčkách napsaným cizincem v jejich mateřském jazyce – to
je pro mě nyní největší výzva. Je velmi napínavé sledovat, jak bude
cizí publikum reagovat, jestli se navzájem pochopíme a jestli vznikne
zmiňovaná vazba.
„Stále žiju svůj žen-sen. Svůj žen-sen, že jednou jako první žena vyhraju slam poetry. Žůžo. Želám si to. Budu tak bláhová, budu tak Bláhovcová, tak Jahodová. Strawberry fields forever.“ Jak vycházíš s ostatními slamery? Začala už mezi vámi panovat rivalita?
Česká slamová scéna je miniaturní – existují zhruba čtyři top slameři, kteří jsou zváni prakticky na všechny akce, a potom je tu dalších pět lidí v druhé vlně – to jsou ti, od kterých se čeká útok na naše pozice a rozšíření české slamové špičky. S ostatními slamery se celkem dobře známe, objeli jsme spolu řadu akcí a někdy spolupracujeme i na jiných projektech. Rivalita panovala spíše na začátku, kdy jsme se ještě neznali a existovala tam určitá distance. Nyní jsou dle mého názoru vztahy narovnané, korektní a respektuplné.
„Rozložila mi jádro na atomy. Rozložila mi játra na a-co-my. A nakopala mě do molekulí. Rozložil jsem se do sofa. Do sebe zahleněn, plný šlem poetry.“ Kam na ty nápady chodíš, čím se necháváš inspirovat?
Už mé gymnaziální literární juvenilie byly prodchnuty pokusy o slovní hříčky a snahou vytvořit systém nejrůznějších narážek, jejichž prostřednictvím se dá uchopit prakticky cokoliv. Mé slamové texty jsou tedy jen vyústěním mé přirozenosti – nikdy jsem nebyl opravdový básník halasovského střihu a neměl jsem potřebu proplouvat „chrámem mlhovin“ velké metafyzické poezie. Mám rád hru se slovy, kterou člověk rozehraje a díky které pak dojde k dalším významům. Inspirací je mi to, co znám a „znám“, co jsem zažil a „zažil“ a co vím nebo „vím“ o světě. Přál bych si, aby lidé chtěli slyšet mé slamy znovu a aby si je v tištěné podobě nepřečetli jen jednou.
Jak se jako bohemista
odborným okem díváš na fenomén slamu jako takového?
V současné situaci se slam už musí brát jako pevná součást české literární scény. Tištěnou poezii už dnes moc lidí nečte a vyjmenovat pět současných českých básníků dokáží snad už jen bohemisté a organizátoři literárních festivalů. Slam má obrovskou výhodu ve svém „tady a teď“, je kombinací poezie, performance, stand-up comedy, improvizačního divadla a autoři-slameři komunikují s publikem tou nejpřímější cestou, přímo v momentu vzniku básně či její prezentace. Slam je instantní dynamická forma poetického vyjádření vměstnaná do vymezených tří minut – zazní rychle „tady a teď“, je ideální pro generaci odkojenou Facebookem. Zároveň se však dobrý slamer může dotknout opravdové poezie a zážitek ze slamu může v divácích dlouho zůstat. Slam poetry má předpoklady stát se kulturním fenoménem, a i když si to z nás nikdo neuvědomuje, možná se za padesát let budou o počátcích slam poetry učit děti ve školách v hodinách češtiny.
Jak bylo v září na Literárním festivalu v Berlíně? Dá se český a německý slam srovnat, anebo je to „každý pes, jiná ves“?
International Slam Revue v Berlíně byla mezinárodní exhibice, které se zúčastnilo dvanáct slamerů z celého světa. Pro mě byla ta akce důležitá z hlediska konfrontace se zahraničním publikem – udělal jsem česko-německý slamový guláš a čekal jsem, jak budou diváci reagovat. Před začátkem jsem byl dost nervózní – nevěděl jsem, zda bude můj text pro německé diváky fungovat, zda na něj budou reagovat. Vazba s publikem byla nakonec velmi silná a pro můj osobní vývoj velmi důležitá – dokázal jsem si, že jsem schopen vystupovat pro cizí publikum a že se můžu vydat na zkušenou do světa. Akce v Berlíně byla unikátní svou rozmanitostí přístupů ke slamování – každý vystupující měl svůj vycizelovaný osobitý styl a úroveň celého večera byla obrovská.
Pozvi naše nekulturní čtenáře na exhibici 21. 10. do Rock Café. Na co se ty sám těšíš?
Těším se na vyprodané Rock Café, na téměř kompletní špičku české slam poetry a především na další výborný slamový večer jak pro nás účinkující, tak pro diváky.