Rozhovor se spisovatelkou Zdeňkou Ortovou
"Žena je vždy v takovém kurzu, jaký si sama nasadí," říká spisovatelka Zdeňka Ortová, která svůj pátý knižní titul pojmenovala právě Žena v kurzu.
Nedávno vám vyšla kniha Žena v kurzu, je to vaše prvotina, nebo jste již zaběhlejší spisovatelka?
Kdepak, o prvotinu se nejedná. Je to můj pátý knižní titul. Tři z nich jsou soubory mých aforismů a jedna dokonce úspěšná kniha básniček pro děti Hádej, co je to?, která reprezentovala v roce 2000 produkci Knižního klubu na veletrhu v Hannoveru. Žena v kurzu je premiérová spíše tematicky, neboť se jedná o fejetony. Chtěla jsem do ní dát co nejvíce ze svého humoru a snad se mi to povedlo.
V jakém kurzu je žena v květnu, měsíci lásky, a v jakém v září, měsíci po konci léta?
Žena je vždy v takovém kurzu, jaký si sama nasadí. Je sama sobě nejlepším bookmakerem. Pak teprve záleží na muži, kolik je ochoten vsadit. Žena sólistka však v květnu obyčejně spolu s teplejším oblečením odhazuje zábrany a stává se lovkyní, protože si neumí představit, že by v červenci nekráčela po pláži ruku v ruce s nějakým urostlým chlápkem, který má na sobě jen plavky a bicepsy. Vyzrálá a zkušená žena dá svému sázkaři šanci v září, neboť ví, že hopsat sama létem není žádná dřina, ale za pár týdnů tu bude zima… A kde pak honem sehnat chlapa s lopatou, aby jí sněhem proházel pěšinku?
Kolik "kurzů" jste vy osobně v životě absolvovala?
Domnívám se, že celý lidský život je takový průběžný kurz, výše kurzovného je proměnlivá, někdy dosti vysoká, přestože nikomu z nás nebude nakonec vystaveno osvědčení o způsobilosti. Jeden z nejzákeřnějších kurzů, z těch opravdových, byl kurz počítačové gramotnosti, který mě zastihl v technonedbalkách. Dodnes mám pocit, že bych mezi počítačovými maniaky působila coby rozevlátý bohém.
Připravujete nějaký román, nebo se budete v tvorbě držet fejetonového stylu?
Můj literární osud je trošičku kuriózní. Kratším žánrům jsem se začala věnovat nejen proto, že mi jsou blízké, cítím se v nich dobře a zatím se mi daří, ale moje páteř již nejméně 15 let nevydrží zátěž delšího sezení, což je třeba právě u románu hned vedle talentu taková fyzická nutnost. Zatím si myslím, že mě při psaní fejetonů a aforismů čeká ještě kus poctivé práce, kterou mám moc ráda. Ale přiznávám, že nějaká přadýnka příběhu smotávám. Až bude klubíčko pěkně bachraté, uvidím, jak mi půjde kmitání literárními jehlicemi.
Čtete české spisovatele, nebo sáhnete raději po zahraničním autorovi?
Jsem čtenářka, jsem autorka, jsem knihovnice. Když si to všechno pospojujete, vyjde vám zcela správně, že knihy jsou můj osud. A moc pěkný osud. Kdybych měla v knize života psáno, že budu v šapitó metat kozelce nebo někde na úřadě tetovat razítkem formuláře, nebyla bych se svým údělem tak spokojena. Přečetla jsem toho v životě již dost zásadního a teď si můžu vychutnávat luxus četby pro duševní pohodu, pro zasmání a pro zdravou porci romantiky. Ze současných autorů mi nejvíce přirostly k srdci humoristky Ivanka Devátá a Halina Pawlowská, fejetonista Petr Koudelka, autorka romanticko-dobrodružných románů pro ženy, Američanka Nora Robertsová, a její česká souputnice Táňa Kubátová, která píše pohádky pro velké holky. A těm jsem chválabohu neodrostla.
Používáte k psaní pouze počítač, nebo si libujete v tom, že si opřete nohy o stolek a sepisujete nejdřív ručně?
I když jsem u jedné z předešlých otázek naznačila, že moje počítačové ambice jsou poněkud liknavé, nedám už na svého parťáka dopustit. Je to pomocník, který ušetří fůru času a má spoustu užitečných funkcí. Když jim člověk přijde na kloub, má manuální práci ulehčenu. Samozřejmě, že sebevýkonnější počítač nenahradí dobrý nápad, vtipnou pointu a lidskost. Odpůrcům psaní na počítači bych řekla, že brambory nám na talíři chutnají stejně, jestli při jejich vybírání hrbí brigádníci hřbet, nebo je nahradí bramborový kombajn. Ale stejně jsem nejspokojenější, když šustí papír. Všechno, co napíšu na počítači, si vyjedu a pak dělám opravy a úpravy ručně. Obrazovka počítače mě ke čtení neláká. Navíc, k papíru si můžu přivonět a lze se ho jemně dotýkat, listovat, překládat... Ale očmuchávat počítač nebo disketu?
A co poezie? V dnešní době píše hodně lidí básně, nepřipadá vám nespravedlivé napsat pár řádek oproti propracovanější próze?
Zaplať pánbůh za každou literaturu, která si najde své čtenáře. Já bych to snad ani takhle nekategorizovala. Četla jsem sbírky básní, které mě nesmírně duševně obohatily a potěšily, a četla jsem obsáhlé romány, po jejichž dočtení mě napadlo, že jejich autor by byl užitečnější, kdyby místo jejich psaní koukal z okna. Ale bylo tomu i naopak. Četla jsem verše, o jejichž autorech jsem si pomyslela, že je určitě hledá doktor Cimický s receptem v ruce, a četla jsem romány, kde jsem již v polovině příběhu bezpečně věděla, že se mi po knize bude hrozně stýskat. Pak to má i praktickou stránku věci. Na cestu vlakem bych si do kabelky raději zapakovala nějakého veršovaného kolibříka než šestisetstránkový Jih proti Severu. Ale v zimě doma u kamen s korbelem horkého čaje s citronem bych to prohodila.
Co v současnosti chystáte?
Pracuji průběžně na další knížce fejetonů, kompletuji pro nakladatelství Slávky Kopecké soubor mých aforismů a myšlenek o politicích a voličích a ráda bych ještě letos dokončila rozepsaný humorný příběh pro desetiletá děvčata. Pracuji jako knihovnice v oddělení pro děti a vidím, že přesně tohle na knižním trhu chybí. Snad se mi vše podaří dopilovat k mojí a hlavně ke čtenářské spokojenosti.