Prázdný pokoj
Broukal si, tam za zdí, na druhé straně. Byla to stejná melodie jako včera, jako všechny ty noci a rána předtím. Monotónní, osamělá, plná pomlk a podivných vlnivých smyček. Rozevřela rty a její dech se začal měnit, až se z něj stal bezhlasý zpěv. Prsty na stěně opisovaly křivky ve stejném rytmu.
Venku projelo první auto a jeho svist na okamžik přehlušil jejich dvojhlas. Dokázala se znovu připojit, ale s přibývajícím světlem se přidávaly další zvuky: výkřiky probuzených ptáků, kroky na chodníku. Trhaly melodii na kousky, dokud nezmizela. Její prsty se zastavily, ruce klesly zpět dolů. Ještě dlouho se opírala o zeď. Pak otevřela oči, zůstaly však prázdné a mrtvé. Zdálo se, že mezi každým mrknutím uplynula věčnost. Bylo půl šesté
Konečně se pohnula. Zamáčkla budík a přetáhla si přikrývku přes ramena, z nočního stolku vzala knihu a otevřela ji na označeném místě. Četla, dokud se z budíku neozvalo tlumené cvaknutí. Její oči se zastavily v polovině věty, stále stejně bezvýrazné. Vstala. Přešla k zrcadlu a s hlavou nakloněnou na stranu se zahleděla skrz svůj obraz. Dívala se na ten pomyslný bod za sklem, kde stojí její neviditelná dvojnice obrácená naruby podle jakési optické souměrnosti. Nebyla tam, a přece tam byla. Jako on. On za drsnou a studenou stěnou
Nastal další obyčejný den. Přestala je od sebe odlišovat jen krátce poté, co se od sebe přestaly odlišovat ony samy. Otevřela diář a dlouze, nechápavě pozorovala záhadnou spleť poznámek natěsnaných v úzkých řádcích. Ještě včera měla pocit, že jsou důležité, ale náhle si nedokázala vzpomenout proč a pro koho. Musela vyjít ven. Schody, kouřová skla autobusu, studené dlaždice školní chodby. Vnímala své tělo, jako by to byl někdo cizí, nad kým se ona sama vznáší. Lidé mluvili a strkali jí před obličej své tváře. Nechtěla je vidět a nechtěla je poslouchat. Snažila se někde nalézt sebemenší útržek jeho písně, ale nedokázala to. Dělala obyčejné věci. Usmívala se. Odpovídala na otázky. Její ruce cosi úhledně zapisovaly. Pak ulice, výkladní skříně. Občas zachytila nevidoucíma očima pohyb, tvar, který ji znepokojil.Dech se jí zadrhl a ona se prudce otáčela, ale nebyl to on, někdy to nebyl ani jeho stín. Jen jednou – jak je to už dlouho? – se jí zdálo, že ho vidí, metro přijíždělo do stanice a průvan jí nahnal vlasy do tváře; když je odhrnula, byl pryč.
Dnes ani stín, ani jediný nedokonalý a rozmazaný stín. Vešla do svého pokoje, svlékla se a začala si pročesávat vlasy. Hřeben měl široké a oblé zuby, připomínaly prsty, ale byly studené a tvrdé. Lokny se dělily na prameny a zase se spojovaly v podivných vlnivých smyčkách. Její pohyby se začaly neznatelně měnit, zavřela oči. Nemohla vidět, jak její vlasy tančí podle jeho písně, ale cítila to. Přesto si nedokázala na tu melodii vzpomenout.
Nakonec se kolem ní začaly ovíjet bezbarvé myšlenky, hadi, kteří se nedají zabít, protože mají tolik životů, kolik je stejných, jednotvárných dnů a kolik je řádků v modrém diáři. Cosi musí udělat, vzít do ruky tužku a kreslit prázdné kličky, nebo snad usednout před studený monitor a vyrábět dlouhé řady černých značek, najít tu větu, jejíž první polovinu ráno přejela očima a přejet očima tu druhou polovinu, ať už obsahuje cokoli. Hřeben se zadrhl a několik vlasů prasklo.
Dlouho seděla nad němou knihou, pak před prázdnou obrazovkou počítače. Hladila klávesy, ale nic nepřicházelo. Hadi se jí mazlivě třeli o kůži. Zítra, už zítra. Zatím to vždy dokázala, černá písmenka se slétla k sobě a další den byl stejně obyčejný jako ten předešlý. Tentokrát však vnímala jen zeď za svými zády. Prázdný pokoj. Začala se třást. Venku se setmělo a zvuk aut připomínal zlostný bzukot velkých brouků s nažloutlými blanitými křídly. Prsty se jí sevřely v křeči, na obrazovce naskakovaly nesmyslné řady stále stejných písmen a čísel. Jak jsi to jen mohla dopustit. Její vlastní hlas jí tichounce zasypával výčitkami a další, ještě tišší hlas zpíval kdesi daleko a hluboko to, co každý večer už tolik dní.
Kéž ta stěna zmizí a já smím projít. Kéž se ho smím dotknout. Kéž mi jeho teplé prsty vniknou do vlasů a kéž zná moje jméno. Ať zmizí den a noc, ať zůstane jen on a jeho píseň, žluté růže v prachu. Kéž...
Natáhla ruku a vypnula počítač. Obrazovka zhasla, změť černých písmen utonula ve tmě. Poslepu tápala chodbou ke dveřím koupelny. Nikdy předtím se nezmýlila. Dnes stiskla kliku a ocitla se v prázdném pokoji. Oknem bez záclon pronikalo dovnitř roztříštěné světlo z ulice. Postel zakrytá přehozem, prázdná skříň, lesklý psací stůl. Bezvýrazný pach místa, kde nikdo nebydlí, kam nikdo nechodí. Na bílé zdi tmavá skvrna, starý plakát, památka na jakousi nájemnici. Sedla si na postel a snažila se popadnout dech. Není tu, a přece tu je. Jako ta postava za zrcadlem, souměrná podle středu, neviditelná.
Vrátila se do svého pokoje a popaměti došla k posteli. S převlékáním se nenamáhala. Dlouho ležela s otevřenýma očima a chvěla se pod doteky hadů, kteří se pomalu plazili pryč po její nahé kůži. Řetěz obyčejných dnů se napjal a začal se trhat. Jak to jen mohla dopustit. Tma se prohlubovala, noc jí zatlačila oči. V posledním bdělém záblesku položila dlaně na zeď.
Stěna zmizela. On seděl na prašné zemi a objímal si kolena pažemi, krásný jako duha, broukal si monotónní melodii plnou pomlk a podivných vlnivých smyček. Sépiové šero se kolem něj převalovalo jako chuchvalce dýmu. Udělala jeden krok, potom další, ale on byl stále stejně daleko. Kolem bosých nohou mu vířil skořicově hnědý prach a žluté plátky růžových květů. Zašeptala jeho jméno. Zvedl oči a pláň kolem něj se rozepjala do nekonečna. Nad šarlatovým obzorem se objevilo rudé slunce. Strnula v jeho tmavém světle, nehybná a šťastná. Vše zapomněla, zůstala jen jeho píseň a on. Začala zpívat s ním. Jejich hlasy se smísily a slily, až nebylo poznat, kde začíná jeden a končí druhý, stáčely se do smyček, třely se o sebe jako struny.
Zdálo se to jako věčnost.
Slunce však neznatelně tmavlo, odstín po odstínu, a on se plíživě rozplýval, linie po linii mizela, zbyl jen hlas a do něj vniklo cosi zvenčí, jejich nit se rozpletla a chvíli marně povlávala teplou hnědou tmou. Nechtěla ho ztratit jako každou noc, dnes ne. Natáhla k němu ruce. Pod prsty náhle ucítila drsné vrásky tapety, na tváři pramen vlasů. Jak to jen mohla dopustit.
Zaťala nehty do bílé stěny a z jejích pootevřených rtů se začal řinout beztvarý šepot. Kéž ta stěna zmizí a já smím projít. Kéž se tě smím dotknout. Kéž mi tvé teplé prsty vniknou do vlasů a kéž znáš moje jméno, jako já znám tvé. Ať zmizí den a noc, ať zůstaneme my a naše píseň, žluté růže v prachu. Kéž...
Drásala zeď, nehty se třepily a potom lámaly, tapetu křižovaly hluboké šrámy. Šepot se proměnil v osamělý nářek. Bušila pěstmi do neprostupné zdi a údery se dutě rozléhaly prázdným pokojem. Není tam, stejně jako za zrcadlem nikdo není. Řetěz obyčejných dní prasknul, ale nový už byl ukován – budou stejné, jenom jinak stejné.
Za oknem panovalo stříbřité holubičí šero a stromy se klátily ve větru. Bylo pár minut po čtvrté.