Street art atomového věku

Vladimíra Boudníka, známého českého grafika, snad není nutné představovat. Počátky jeho veřejných aktivit lze hledat už na škole. Traduje se historka, která začíná takto: Vladimír má nakreslit betlém. Nedaří se mu to. Ze vzteku místo figur dělá fleky. Některé z nich mají zajímavé obrysy. Podobně jako na Rorschachových obrazcích se z nich vynořují lidi, zvířata, celé scény. Tento postup přirozeně ožívá při setkání s rozpukanými zdmi. Praha je tou dobou rozpukaných zdí plná. Vladislav Merhaut ve svých Zápiscích vzpomíná: „U zdi Valdštejnské zahrady Vláďa říkal: ‘Měl jsem vždy touhu pronajmout si tuhle zeď a vytvořit na ní ohromnej monument.’“ Přidávají se k němu dva spolužáci z grafické školy, Hanes Reegen a Zdeněk Bouše. „S velkou oblibou spolu s několika kamarády kreslil na zdi. Staré rozpukané omítky zdí byly mu svou zajímavou strukturou bohatou inspirací pro tvorbu.“ Skupina pořádá akce v duchu explosionalismu. Pohybují se na hranici mezi happeningem, street artem a manifestací. Sám Boudník podepisuje všechna svá díla z této doby ráznou zkratkou EXP.

Situaci roku 1949 je možné přiblížit na příkladu z oblasti filmové tvorby. V amerických kinech běží film s názvem Beyond the Forest. Je to jeden z nejvíc campy filmů žánru noir v historii hollywoodské produkce. Rosa, hlavní hrdinka snímku, je možná úplně nejnemorálnější femme fatale všech dob. Čeká ji smutný osud. Umírá na následky uměle vyvolané interrupce. Naproti tomu vody socialistického Československa víří příběh Divé Báry. Děj beznadějně zabředává do poetiky devatenáctého století. Bára je dcerou obecního pastýře. Všichni mládenci z vesnice o ni jeví zájem, jenže říká se, že je dcerou polednice. Nakonec ale všechno skončí dobře, Bára neuhoří v márnici a myslivec si ji odvede pryč od pověrčivých vesničanů.

Je zřejmé, že čahoun Boudník výrazně vyčnívá z kontextu české totalitní společnosti. Zatímco se generál Heliodor Píka stává obětí první justiční vraždy, rozdává mladý grafik letáky na podporu explosionalismu a rýpe do omítky snové obrazy. Navíc to dělá úplně veřejně, za denního světla. Na hlavě má nanejvýš klobouk. Nenosí žádnou kapucu, žádný šátek, žádné maskování. Dokonce se ani neschovává někam na periferii, právě naopak. Akční prostor zahrnuje Staré Město a Malou Stranu.

Ohlas na činnost skupiny je nemalý. Podle Vladislava Merhauta se občas vytvořil „houf zvědavců, dosahující někdy počtu i stovky a víc lidí, debatujících mezi sebou většinou velmi ostře – podle svých představ o moderním umění“. Pamětník Stanislav Vávra přibližuje obsah lidových debat následovně: „Někteří s pliváním odcházeli a jiní se smáli radostí z toho, že se z Prahy ještě všichni blázni neodstěhovali, a ještě jiní jen vrtěli hlavou: copak tohle se ještě smí?“ Skupina je tak velká, že se nevejde do úzkých uliček Starého Města. Zablokuje dopravu. Vzniká zmatek, v důsledku zmatku dopravní zácpa. Situaci nakonec řeší policie.

Jakoby zázrakem to ale v letech 1949–1951 nikomu příliš nevadí. Nevyhnutelně vzniká otázka: „Jak je to možné? Jak to, že ho nezavřeli?“ Jedna z možných odpovědí je tato: Veřejná činnost explosionalistů není v principu protisystémová. Je totiž se systémem zcela mimoběžná. A jak známo, dvě mimoběžky se v eukleidovském prostoru nikdy nemůžou protnout.

Tuto myšlenku se pokusím doložit na ukázkách z Manifestů explosionalismu. Vznikly dva a za přispění svých přátel je sepsal právě Vladimír Boudník. V prvním manifestu definuje nový umělecký směr a popisuje jeho metodu. Text má dataci 24. března 1949. Pro náš průzkum se sice jeví méně zajímavým, ale přesto je vhodné se u něj alespoň krátce zastavit. Základem je výzva k tvůrčí aktivitě každého jedince: „Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta, dřeva… co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír… zmocňujte se svého nitra.“ Teorie explosionalismu vychází z principů asociace, praxe spočívá mimo jiné v dokreslování, dorýpání nebo překreslování neurčitých útvarů na zdi.

Druhý manifest následuje téměř vzápětí, už 15. dubna 1949. Formuluje se v něm veskrze optimistická vize nukleární budoucnosti. Opět zde není přítomná žádná společenská kritika. Vladimír Boudník volá: „Lidé! Stojíme těsně před atomovou dobou. Desetitisíce továren, s desetimilionovou armádou pracovníků, experimentuje, buduje a snaží se obohatit naši planetu o další poznatky.“ Následuje stručný popis předělu v historii, na jehož konci stojí emancipovaný proletář. „Činnost minulých staletí, se svými podněty, je v hrubých rysech skončena a vědomosti o ní uloženy v knihách, přístupných nejširší veřejnosti. Z tohoto důvodu pracovník s krumpáčem má právo míti tentýž pocit důležitosti jako člověk, rýsující součást stroje.“

Energie podle Boudníka prýští ze všech pórů nového světa. Vidí ale jakousi nesrovnalost. Pro mnohé je totiž tato energie nedostupná: „Celý svět je nabit snahou po novém tvůrčím pohybu! – A jak se k těmto změnám staví umělci? Vypadá to, jako by jejich řady převážně tvořili nemohoucí, vyžívající se konzervativní fanatici.“ * Umělci zklamali, kdo je nahradí? Všichni ostatní, obzvláště explosionalisté. Výsledkem je tvrzení, že *„dnešnímu uspořádání světa odpovídá jedině EXPLOSIONALISMUS. Směr, který povýší každého člena kolektivu na absolutně všemohoucího člověka, neboť jeho výboj půjde na úkor vesmíru a nikoliv na úkor bližního. Mozek explosionalisty bude nacházeti naplnění v trilionech a trilionech kubíků vesmírného prostoru.“

V této souvislosti není bez zajímavosti samotný etymologický původ slova explosionalismus. Exploze, neboli výbuch je totiž jedním z nejtypičtějších slov 50. let. Později se toto desetiletí začne označovat jako atomový věk. Atom nahrazuje téměř všechny dosavadní spirituální a filosofické koncepce, jelikož „rozbitý atom a uvolněná energie je pro nás dočasně platnou konstantou, jako byla pro alchymisty voda, země, vzduch, oheň.“ Jaderná energie je přijímána s nadšením. Vladimír Boudník toto nadšení sdílí. Dokonce ho typicky mimoběžným způsobem transformuje. Sepisuje vlastní teorii nadenergie, přebytku, který je podle něj ukrytý v neuronových spojích mozku. V svérázné analogii k Marxovu pojmu nadhodnoty tvrdí, že „myšlenka je nadenergie, vázaná v zákonité soustavy energií mozkových buněk“.

Zásada doby přitom zní: získat energii, štěpit vazby. Projevuje se to v mnoha směrech. Projektují se jaderné elektrárny, vyvíjejí se bomby založené na řetězové štěpné reakci. Lidé se pokoušejí oddělit od historie a realizovat utopie, nejčastěji ve formě dystopie. Vhodným příkladem může být právě komunismus. V podobném duchu Boudník vybízí každého jednotlivce, aby se při procházce městem pokoušel získat nevyužitou nadenergii. „Jde-li člověk ulicí města, je zpravidla odkázán na doznívání myšlenek vzbuzených k aktivní činnosti podnětem minuty starým; (mnohdy se dospěje k stereotypní náladě po zbytek dne, nepřinášející žádné naplnění). Odstraněním předsudků má však tentýž člověk možnost proměniti si barevné škály omítek zdí v nejnádhernější obrazárny.“ Takto lze podle něj aktivizovat energii svých vlastních neuronových spojů.

Zdi jsou k dispozici, skvrny jsou všude, a tak Boudník nevyhnutelně dospívá uprostřed rodícího se komunismu k prohlášení, že „není vzdálená doba, kdy umění vědomě prostoupí lidskou činnost a změní konání člověka v dynamickou, stále se umocňující radost“.

Je zřejmé, že v Boudníkových textech nechybí ani proletář, ani rozchod s minulostí, ani víra v konec dějin a zářivou budoucnost. Explosionalismus je výrazem výbušnosti své doby, která je ale v jeho podání dotažena ad absurdum. Neslučitelnost se systémem tedy tkví v čemsi mnohem subtilnějším, než je obvyklé „anti“. Mnohem spíš lze efekt explosionalismu v letech raného komunismu přirovnat k ničivému působení vytáhlého pana Hulota, který ve všech Tatiho groteskách nezáměrně vytváří beznadějně destruktivní zmatek.

Konec intenzivního období skupiny EXP spadá do roku 1951. Ani poté Boudníkova aktivita ve veřejném prostoru úplně neutichá, ale jeho extrovertní tendence se mnohem častěji přelévají do individuální grafické práce. V roce 1952 je poprvé zatčen a souzen. V záznamech současníků zůstává pohled na roky 1949–1951 idealizovaný: „Ulice – ta šťastná doba zápasů o dílo, kdy čelil tisícům lidí, na které musel stačit vzděláním i silami, ta formovala Boudníkovu osobnost a její zásluhou snad nalezl správný směr postupu.“ Vladislav Merhaut se ale vzápětí opravuje: „To jsem napsal pravděpodobně blbost, protože bylo velké štěstí, že toho po všech těch blbostech a nevšímavosti oficiálů i mas Vláďa nenechal.“

Zdroj:

Vladislav Merhaut, Zápisky o Vladimíru Boudníkovi, Revolver Revue, 1997. Vladimír Boudník, Z literární pozůstalosti, Praha 1993. Vladimír Boudník, Z korespondence I (1949–1956), Praha 1994. Stanislav Vávra, V puklině zvonu (Zvířený prach), internetová verze, 2006.