Jiří Ptáček: Pole podzimu
Ač se výstava Jiřího Ptáčka již
uzavřela, věnujme jí alespoň ohlédnutí. Jiří Ptáček svou
retrospektivou ve Wortnerově domě v Alšově jihočeské galerii v Českých
Budějovicích totiž (tematicky) otevřel svět tísnivého tlení i přírody
v dobách klidu. Selektivní výstava by se však zcela určitě neměla
nazývat retrospektivní, českobudějovický rodák představil tvorbu,
v níž zúročil svůj dosavadní vývoj a jejíž zlomky mohou zastat funkci
retrospektivní výstavy až v důsledku.
První místnost prostoru Wortnerova domu určily zemité tóny, kvalitní instalace doložila pečlivou kurátorskou práci. Ptáčkova práce nese formální znaky informelu, ke kterému odkazuje již Jadérko (1999): ve zlatém řezu vibruje jasná skvrna, hnědé valéry obklopují pučení života, vláha země udržuje mládě rostliny v náruči života. Podobnou asociaci nese Světélko (1999).
Volné lineární motivy, které u mnohých obrazů přecházejí v amébovité či medúzovité inspirace, připomínají ve Žluté stráni (2000) aboriginské motivy. Svítání (1999) v béžových odstínech utápí zbytek noci, choulící se v rudé a černé skvrně v pravém dolním rohu. V modrozelených tónech pulsuje Čeření (2003), voda rozlitá z dotyků štětce, vsakující do plátna v impresionistické technice. Totožný styl rozvíjí autor v Jinovatce (2003). Chodbou diváka do další části výstavy provedly temněji laděné Břízy II (1997) a Propast (1995).
Ve druhé místnosti se autor dotkl svých nejintimnějších dojmů, chmýřím jemných barev zachvěl sklovinou duše, která ve fasetách odráží hluboké světy opuštěných krajin. Letní večer (2000) zůstal stát sám v šeřící se atmosféře za dne rozpálených polí.
Mezi kameny (1997) zavládl podivně tísnivý pocit, navozený diagonálním a vertikálním určením a vzájemnou symbiózou siločar, podtržený tlející tepelnou barevností. Zemitá tepelnost spojila Větve I (1999) a Mezi kameny I a III (1997). Podivné medúzovité tvary prosvítily klidem zakalené vodní spousty. Obzor (2004) vykázal jasnou tvarovou abstrakci a drobnou barevnou deformaci, inspirace obyčejným vyšla vstříc prostým tématům – je cítit hlínu, obilí, horký vzduch. Velké medúzy I (2007) spouštějí žahadla rudé barevnosti, v jedovatých záblescích pronikají polem modro-zelených vodních spoust. Pole (2004) je bezmála dokonalou řemeslnou prací, kdy světlo a prostor staví na malém formátu kopí proti šupinám našich očí.
V horních prostorách Wortnerova domu se
Noc (2009) vystavila v hnědé dominanci, doplňované rudými siločarami
země. Tématem jako zrozeným pro Ptáčkovu rozostřenost pohledu je
20.000 mil pod mořem (2004). Na plátně defilují nejasní živočichové,
medúzy, mořští ježci, kteří na dvou plátnech obrazu utvářejí lyrickou
kompozici mořského dna. Medúzy III (2006) jsou abstrakcí tvaru v dominanci
modré a zelené.
Ptáček barevně abstrahuje náměty a volí je s ohledem na celistvou atmosféru, kterou odráží v barevném ladění (dobrým příkladem jsou obrazy Pálení trávy I a II, oba 2000). Jemná lyrika, protínající Ptáčkova plátna, nechává hovořit krajinu z vlastní podstaty, vlastními tvary, barvami, atmosférou. Oproštěna od lidí či zvířat stává se krajina archetypálním bodem návratu.
Jiří Ptáček: Ozvěny a nápovědy, Alšova Jihočeská galerie, U černé věže 22, České Budějovice, 25. 7.-30. 8. 2009
