Klasika české abstrakce

Výstava mapuje tvorbu zmíněných autorů od šedesátých let. Abstrakce, k níž nakonec oba dospěli, představuje zásadní úsek jejich tvorby. Každý z malířů žil a tvořil jinde – Hliněnský (1908–1979) v Brně, Boštík (1913–2005) v Praze. Společným rysem jejich tvorby je fakt, že jakmile našli svůj specifický výtvarný jazyk, nenechali se ovlivnit množstvím nově vznikajících směrů, jako byl například hyperrealizmus či nová figurace. Tvořili nezávisle na hlavních proudech, po linii své osobité výtvarné řeči a filozofie.

I když je tvorba obou malířů výrazem abstraktní, nefigurální, svojí podstatou je každý ukotven jinde. Boštíkova malba je takřka metafyzická, v obrazech se snaží uchopovat nehmatatelné, věčné jsoucno. Obrazy jsou harmonické celky, z nichž každý má svůj střed a zároveň míří k nevyjádřené (ústřední) myšlence autora. Výrazově spočívají v bezčasí. Názvy obrazů (Shluky, Tvarující se pole, Rýhování atp.) dokládají Boštíkovu snahu po zachycení neměnné struktury světa a rozložení hmoty v ní.

Dalším bodem jeho zájmu je působení čistých barev (Červená, Modrá s podtitulem Pro J. Palacha). Téměř výhradně využívá základních tvarů kruhu a čtverce. Tyto později kombinuje, meditativní charakter obrazů nabývá na intenzitě. Náboženské zaujetí prozrazuje taktéž číselná symbolika (číslice 1, 3, 4 zastoupené jednoduchými body) i samotné názvy (např. podtitul Nebeský Jeruzalém). Tvorba se během let pozvolna, kontinuálně vyvíjí. Od šedesátých až do devadesátých lze sledovat přechod od obrazů působících převážně svojí barvou a strukturou k významově hutným malbám-monádám. Zvláštní je, že některé obrazy nejsou signovány. Do výstavy je zařazeno i několik Boštíkových pastelů, výrazem identických s malbami.

Hliněnský oproti tomu vychází ze světa viditelného, viděné přírody především. Proto jsou jeho obrazy mnohem živější, ale též chaotičtější; postrádají jakýkoli střed a k ničemu se neupínají. Jsou stavěny ryze na principu barevné harmonie a kontrastu, světelnosti, která se jakoby prodírala houštím barevné hmoty.

V obrazech lze vystopovat dvě hlavní polohy fakticky vycházející ze stejného principu: část obrazů připomíná svou ztišeností (danou převahou bílé, modulované jen pastelovou barevností světlých odstínů jiných barev) jakousi mlhu – tedy přírodní prvek – za níž tušíme rozevírající se, hmatatelný svět. Další část obrazů je výrazně, takřka krajně barevná: sytě žlutá, červená, zelená. Cítíme vyhrocenou atmosféru, odlišnou náladovou polohu, i když kompozičně se obě skupiny obrazů příliš neliší.

Na inspiraci přírodou, jejími proměnami, pohybem, zvuky, stručně řečeno životem samým odkazuje i názvy (Začátek dne, Zázněje, Zahrada zvaná Antonín…). Obrazy působí jako gestická imprese, zachycení emocí viděného. Což je ještě více patrné v množství akvarelů, jimž se věnoval převážně v sedmdesátých letech – v závěru svého života. Na rozdíl od Boštíka se tvorba Hliněnského zdánlivě tolik neproměňuje, což je dáno prostým faktem, že Hliněnský zemřel dříve, a proto jsou zde představeny „pouze“ dvě dekády jeho tvorby.

Výstavu lze označit za zdařilý kurátorský počin: přibližuje dílo méně známého brněnského rodáka a zároveň podtrhuje odlišné kvality obou umělců.

Brno, Dům pánů z Kunštátu, 14. 4. 2010 – 30. 5. 2010; kurátoři: Jana Vránová, Tomáš Rybička