Mezi uměním a šílenstvím
![prinzhorn-perex](http://www.nekultura.cz/images/2009/vytvarne-umeni/unor/prinzhorn-perex.jpg)
V Domě U kamenného zvonu právě probíhá výstava vybraných exponátů z legendární kolekce vytvořené na počátku 20. století německým psychiatrem Hansem Prinzhornem. Spravuje ji univerzitní klinika v německém Heidelbergu. V létě v roce 2006 byla ve stejné galerii určitá část sbírky prezentována, jedná se tedy již o druhou výstavu art brut v tomto výstavním prostoru.
Sbírka shromážděná v letech 1919 až 1921 německým psychiatrem a kunsthistorikem Hansem Prinzhornem (1886–1933) uchovává světově unikátní kolekci děl pacientů a pacientek psychiatrických ústavů na přelomu 20. století. Zahrnuje kolem 5 000 exponátů vytvořených různými technikami, od kreseb a akvarelů přes textilní práce a koláže. Můžeme se setkat i s „instalací“, jaká je k vidění hned v úvodu výstavy a jejíž autorka si pomocí ní vymezovala prostor kolem sebe. Najdeme zde práce autorů všech věkových kategorií, sociálních vrstev i povolání. Většina z nich se začala výtvarné tvorbě věnovat až za zdmi ústavu a neabsolvovala žádná umělecká školení.
Prinzhorn se na tvorbu duševně
nemocných díval nejen z lékařského hlediska, ale zejména jako na
svébytný umělecký projev. Jeho kolekce značně zasáhla do dějin
moderního výtvarného umění a stala se výraznou inspirací pro takové
umělce, jakými byli například Paul Klee, Emil Nolde nebo Jean Dubuffet. Ten
na jejím základě sepsal knihu „Dusivá kultura“, v níž vysvětluje, co
pro něj tyto dříve opomíjené a nerespektované výtvarné projevy dětí
nebo duševně nemocných znamenají. Vymezil v ní samotný termín art brut
jako označení pro umění v „syrovém stavu“ – tvorbu neškolených
„amatérů“, jejichž projev nepostrádá čistotu, hloubku a emocionálně
působivý výraz. V jedné z posledních místností v prvním patře
najdeme i citáty moderních malířů a pro srovnání i ukázky jejich
obrazů na reprodukcích. Psychiatričtí pacienti pomocí kreseb a obrazů
sdělovali svoje pocity a často nutkavé myšlenky bez ohledu na jakékoli
konvence nebo zábrany a my jako diváci jim tedy můžeme uvěřit a prožít
je bez pochybností nad jejich upřímností. Nejsou sofistikovanou konstrukcí
ani formální hrou, jaké lze občas v galeriích vídat. Myšlenky a pocity
jsou vyjádřeny „prostě jen tak“ – tužkou, pastelkami, kousky
hadříku… Cítíme z nich nutnost, neodbytnou potřebu projevit se bez
ohledu na cokoli, bez naučených fines a triků. Přesto lze spatřit i kresby
nepostrádající jistou řemeslnou zručnost a někde až neuvěřitelnou
technickou preciznost provedení. U každého autora má divák možnost
přečíst si krátký text o jeho životních osudech a charakteru
onemocnění. Pohled na prezentovaná díla se tedy může posunout od čistě
estetického nebo pocitového vnímání k úvahám o tom, co je a co není
normální, kde jsou věčně diskutované hranice umění, v jakých
podmínkách a za jakých okolností tito lidé tvořili a co to pro ně
znamenalo. V jakém prostředí se jejich životní dramata odehrávala, se
blíže dozvíme jednak z krátkého filmu, jednak z fotografií ústavního
prostředí, které na výstavě dotvářejí poněkud děsivou a zvláštní
atmosféru. Lehké mrazení nás neopustí ani ve druhém patře výstavy.
Sbírka zde získává další rozměr zapojením prací do dobových
souvislostí. Projdeme divadelně působivou instalací až k ze tmy
vystupujícím osvětleným vitrínám s fotografiemi dokumentujícími osudy
sbírky ve třicátých letech. „V té době už Prinzhorn na klinice
v Heidelbergu nepůsobil. Jeho zástupce sbírku ochotně zapůjčil na
výstavu „zvrhlého umění“, kde měla díla psychiatrických pacientů
posloužit jako doklad toho, že moderní umění, které se tomu tak podobá,
je stejně zvrácené, nemocné a zvrhlé," říká k tomu kurátorka.
Výstavu pod názvem „Entartete Kunst“ uspořádal v Mnichově v roce
1937 Joseph Goebbels a byla zde vedle sebe
prezentována díla z Prinzhornovy kolekce a díla moderního umění. Na
závěr snad můžeme ocitovat výrok filosofa Maurice Merleau-Pontyho: „Tento
svět je tu také pro zvířata, děti, divochy a blázny, kteří jej obývají
svým způsobem, a také oni s ním koexistují. (…) Návratem k vnímanému
světu se pro nás tyto krajní či odchylné formy života či vědomí mohou
stát smysluplnějšími a zajímavějšími a celá ta podívaná na svět a
člověka samého může získat nový význam.“
Prinzhornova sbírka, GHMP:
Dům u kamenného zvonu,
Praha,
5. 2.–4. 5. 2009
Kurátorky: Terezie Zemánková, Ivana Brádková
Související odkazy: www.prinzhorn.uni-hd.de, www.ghmp.cz