Pavla Sceranková: Das Spiel war Gut!

„Vážně si to můžu zkusit?“ ptal se můj pohled s dětským nadšením a jistou nedůvěrou éterické bytosti Pavly Scerankové. Dřevěný kolos připomínal spíše válečnou zbraň středověku. V příštím okamžiku jsem vstupoval do kabiny kosmické lodi a směřoval v úhlopříčce na protější stranu přízemní místnosti galerie, šíří kosmu přímo do středu Siria. A zpět! Udržet rovnováhu a nepostavit se v podivném skeletu na hlavu. A další a další.

Najednou to byla hra. Tak přichází ke slovu spontánní participace ze strany návštěvníků akce, která není založena na vnuceném pocitu sounáležitosti. Homo ludens. Člověk si hraje rád. Princip hry, spočívající v udržení napětí, vtipu a jisté formě bláznovství, naplňuje koncepci „Jedu“ v mnoha jejích aspektech. Člověk se ocitá pod maskou v magickém momentě, který prožívá uvnitř pohyblivé konstrukce. Tento stav vyvolává efekt anonymity, kdy si člověk přítomný v kvádru připadá nezávislý na hodnocení okolí. Tento individuální prožitek z čisté hry tedy zůstává v jeho paměti, zůstává součástí jeho prožitku z vernisáže, výstavy.

Kurátorská práce Františka Kowolowskeho (1967), jejíž kvality byly rozpoznatelné již ve spolupráci s Michaelou Thelenovou, jednoduše vyzdvihla nosné principy Scerankové konceptu a zároveň respondovaly s dramaturgií G99. Ve stejných prostorách shodou okolností proběhla v květnu tohoto roku vernisáž skupiny Guma Guar, se kterou Kowolowski také spolupracoval (Mezi námi skupinami II, 2006).

Sochařský výraz „Jedu“, který zdůraznil Kowolowski, se zjevuje již v dilatačním vnímání materiálu a respektu k němu (jeho využití však nepodléhá pouze estetické funkci). Dva kruhy v průměru 2,8 m v rozmezí jednoho metru svírají čtvercový skelet. Do jedné strany hranolu jsou vyřezány dveře, které při vstupu do přízemí galerie přiléhají ke vstupním dveřím. Kolo udělá přesně půl otočky, aby se dveře dostaly na úroveň protějších dveří místnosti. I zde se Pavla Sceranková pohybuje na pomezí konceptuálního umění a formálního minimalismu.

„Modelová situace“ je výsledkem myšlenky, která zkoumá percepci v návaznosti na prožitý, haptický zážitek. Videozáznam pohledu na stěnu je po zpracování promítán na totožný vstupní materiál-zeď. Zároveň se v tomto průsečíku projevuje jeden z principů Alles wird Gut.

Sceranková je v tiskové zprávě k výstavě citována: „Vnímání nemá charakter projekce, vnímání je v paměti uloženo jako prostor.“ Autor věří, že pocit zmatenosti se nezmocnil v okamžiku přestoupení do druhé místnosti prostřednictvím obřího kola pouze jeho. Po kinetickém zážitku z vnitřku konstrukce je svévolně vystaven srovnání, ke kterému nutí videoprojekce na protější stěně. Neustále zrychlovaný a opět zpomalovaný pohyb, zaznamenávaný jakoby z vnitřku konstrukce, ze které právě vyšel, nutí návštěvníka se alespoň dvakrát otočit zpět a přesvědčit se, jak si reálný pohyb konstrukce a záběry na zdi vzájemně odpovídají.

Obraz v paměti tedy zůstává skutečně jako jakési nejasné území, bílá plocha na mapě šedé kůry, „prostor“ v naší mysli. Gombrich se v Příběhu umění vyjádřil k fenoménu nedokonalosti lidského poznání: „Řekové říkali, že údiv je počátek vědění. Přestaneme-li se divit, hrozí nebezpečí, že přestáváme vědět.“ Alles wird Gut Pavly Scerankové podobný údiv přináší. Dětský, nezastřený, plný radosti ze samotné hry.

S prací koncepčně podobného charakteru se může návštěvník setkat v současnosti také v Pražákově paláci (Babiččin byt /2007/, do 25. října 2009), která se pohybuje v intencích paměti a jejích možností. Těm, kteří se jako autor brechtovsky domnívají, že umění může být realizováno pro zábavu (to neznamená beze smyslu), může výstava přinést velice konkrétní a obohacující zkušenost. Individualizovaně (ve smyslu percepce, prožití akce) probíhá interně laděná performance, směřovaná k implozi zkušenosti, nese však v sobě mnohem více. Vytváří ono kýžené anti-prostředí k okolní realitě, již netradičností invence.

Galerie G99, Dominikánská 9, Brno, 29. září – 1. listopadu 2009; kurátor: František Kowolowski