Psané krajiny Miloše Šejna

Výtvarník Miloš Šejn (1947) kromě své umělecké činnosti vede mimo jiné i konceptuální ateliér na pražské AVU. Typickým prvkem jeho tvorby je proto intermediální přístup v umění, který není opomenut ani tentokrát. Autor využívá široký rejstřík výrazových prostředků, počínaje fotografií nalezenými objekty, od 70. let kresbou a malbou přes nová média a projekty site specific až po realizace v historické krajině. Své myšlenky a poznatky transformuje i ve slova, řádky a texty. Rozvíjí koncepty autorské knihy.

Psané krajiny. Název Šejnovy výstavy je opravdu povedený a výstižný. A to z několika důvodů. Materiály pro své „krajiny“ sbírá a nalézá v přírodě. Těží z rostlinných pigmentů a přírodnin, na kterých staví svůj výtvarný slovník. Hledá vazby a spojitosti s přírodním prostředím, snaží se s ním splynout. Vytváří vlastní záznamy těchto míst, jež vyjadřuje skrze rozmanité výrazové prostředky.

První části instalace jsou jakési „obrazové herbáře“. Pracuje v nich s papírem a látkou, na které skládá usušené rostliny. „Herbářovitou strnulost a chladnost“ však popírá intuitivním skládáním a tvarováním flory. Samotné rostliny posouvá dál jako objekty a přisuzuje jim roli kresebných linií. Operuje i s pigmenty a výtažky bylin. Pigmenty bravurně roztírá na podklad, nechává vyznít jemné odstíny barevných ploch v prostoru. Tyto plochy obohacuje velmi jemnou a spontánní kresbou tužkou či pomocí barvy. Výsledkem jsou cykly závěsných obrazů, které působí dynamicky a expresivně. Dominantním prvkem v obrazech jsou také vertikály. Některé kresby jsou opravdu třešinkou na dortu. Autor v nich dochází k naprostému oproštění od racionality. Minimální gesto výrazu a nenápadnost vystihnutá „pár tahy“ vypovídá o síle výrazu a čistotě kreseb.

Velmi čistě a nevtíravě působí i texty na stěnách. Jsou jakýmsi obrazovým průvodcem k vystaveným pracím. Texty přibližují i Šejnovu obrazotvornou a údernou „přírodní poezii“ umístěnou na stěnách galerie. Autor k divákovi promlouvá specifickým jazykem, s jehož pomocí usiluje o navození přírodních prožitků.

Důležitou součástí expozice je poměrně slušná nabídka video artu, při které má člověk možnost neomezené volby snímků. Instalace divákovi asociuje prostředí vlastního domova, s televizí na dálkový ovladač. Může se tak klidně usadit a nerušeně vychutnávat Šejna na plátně. I specifické názvy videí (Lampyris, Mlaka či Miscellanea) nenechávají diváka chladným. Autor opět vychází z přírodních krajin a struktur, které vytrhává z celku prostřednictvím kamery. Divákovi tak zprostředkuje svůj pohled na věc. Kámen, voda či rostlina pod rukama Miloše Šejna nabývají zcela jiných významových rovin. Ze změti hustých struktur vytrhává útržky a nechává je vplout do svého imaginativního prostoru.

Hledá v nich konkrétní prvky. Útržky posouvá až za oblast lidského vnímání. Šejnovy nejasné záběry přírodních struktur zachycených kamerou se dostávají do roviny nečitelnosti. Skála oživne v lidské kůži. Světlušky, zachycené fotografií na dlouhý expoziční čas, se mění v abstraktní tvary, hemžící se tmou. Samotný autor je aktérem mnoha performancí, v nichž se jednoduchým gestem snaží o splynutí s přírodou. Video art Miloše Šejna ví z čeho těžit a divák mu to věří. Jeho síla je v minimalistickém provedení, opakování motivů a nejasnosti obrazů, nad kterými je divák nucen neustále přemýšlet. Nepřehlédnutelným momentem výstavy je bezpochyby instalace rozvěšených šatů v pozadí galerie. Odkazují k autorovým vzpomínkám na zesnulou matku, s níž se prostřednictvím této instalace loučí a dává jí poslední sbohem. Instalace šatů a halenek na věšácích působí syrově, smutně a chladně.

Krajina je pro Miloše Šejna těžiště díla. Označuje ji za cosi původního, prvotního, za prazdroj všeho. Cítí se v ní jako doma. A tento prožitek přenáší přímo na diváka, který Šejnovu lásku ke stromům, kamenům, vodě a ptákům může rozpoznat prostřednictvím jeho děl.

Miloš Šejn krajinu zkoumá a mapuje. Snaží se s ní splynout tělem i duší. Krajiny se nebojí, ba právě naopak, dovedně v ní experimentuje. Vše provádí s neobyčejným citem, vnímavostí a jemností. Respektuje ji prostřednictvím malby, kresby, videa. Jeho tvorba je autentická a spěje k naprosté čistotě výrazu. Oprosťuje se od zbytečného. Nepřetvařuje se. Síla výrazu, čistota, původnost, hra a experiment – to jsou Psané krajiny Miloše Šejna.