Václav Stratil učí své ovečky

Zneklidňující ironie, za kterou se nemusí skrývat žádný na první dojem uspokojující obsah, může být pro leckoho frustrující. Souběžně s Dobrým pastýřem probíhající výstava „Fotr a upír“, kterou Václav Stratil koncipoval se synem Stefanem, tvoří onu skupinu děl, která bude samostatně vstupovat do zcela jiných kontextů než v souvztažnosti s díly ostatními.

Podobně jako před nějakou dobou v Galerii v Orlí i tentokrát byly součástí vernisáže nenaplněné pokusy o interakci s publikem. Stratil rád zlehka vstupuje do přímé konfrontace s mnohdy vyjevenými návštěvníky svých vernisáží. „Dobrému pastýři“ zazpívají „děvuchy“ lidové písně z dílny prostého moravského lidu. „Tak jste přišli. Tak někdo něco udělejte, ne?“ Stratil sedí na zemi, nad ním se usmívá kurátor výstavy Jiří Ptáček, pod ním sedí výtvarník olomouckých kořenů Michal Vavrečka. Je zde vůbec co udělat? Interakce zůstává nenaplněna, ač snad měla být součástí artefaktu. Pedagogický guru popichuje přítomné k činu, nikdo ale netuší, jakým směrem se dát. A proto je ticho.

Práce na zdech galerie se zdají udržovat směr v koridoru Stratilova dosavadního vývoje. Sémioticko-psychologické hříčky, ironické výkřiky do ticha lhostejnosti zůstávají často v ústech starého barda. Jednoduché sémiotické gagy, formálně prosté provedení. Nápisy typu „Pedagogické listy“, „Pravopys“ či lehce mimoškolního přesahu dosahující „mynymalysmus“ hovoří ze stěn galerie o střetech v povaze pedagoga a výtvarníka. Stratil totiž zůstává pedagogem, je vedoucím ateliéru intermédií v Brně a má silný vliv na rodící se českou výtvarnou generaci.

Infantilní kresbičky, kýčovité rámy, nesmyslné tektonické uspořádání na zdech galerie, jiskřivé barvy v duchu voskovek ze školky. Kresby se na stěnách tísní v hroznu, který tematicky neslučuje nic. Technicky se provedení snad přibližuje informelu, formou vstupuje do diskurzu konstruktivistických otázek a neo-dadaistického přístupu k tvorbě. Stratil otevírá různé komunikační proudy, pracuje s informací a médiem jako významem. V první místnosti se návštěvník střetne s díly tematizovanými pedagogickou činností Václava Stratila. Ona „studovna“, kterou chtěl vytvořit galerista Jan Zálešák, se projevuje v navození dojmů a pocitů, které studovna či jiný pedagogickou činností zatížený prostor vyvolává. Barevná nástěnka, tu náčrtek geometrického problému, tu poučná formulka školního inspektora. Přiléhající místnosti provázejí diváka totožným příběhem, matoucí infantilností, nápisy s pravopisnými chybami či matematickými oxymorony. Stratilova tvorba referuje v kruzích osobní mytologie o vnitřní historii, v duchu Kippenbergrových egoistických příběhů. Řeholní pacient (1991–1994), fotoperformance, k jejímuž vytvoření Stratil poprvé ve své tvorbě využil veřejný fotoateliér, je podobně intenzivním vnitřním monologem. Hieroglyfy duchovního vytržení, asketické odrazy jeho vlastní podoby zůstávají nadlehčeny humorem a ironií. Podobné hříčky, odkazující ke Stratilově osobě, staly se v jeho vyjadřování běžným komuniké. Stratilova práce se nakonec v kýžených ozvěnách vrací. Studenti v kroužcích před galerií probírají témata a drby ze Stratilova soukromého života. Zkazky, jejichž pravdivost se limitně blíží nule. A najednou není ticho.

K tématu Václava Stratila, jeho brněnské výstavy U Dobrého pastýře a jiným námětům se vrátíme v rozhovoru s kurátorem Jiřím Ptáčkem.

Galerie U Dobrého pastýře, Brno 7. října – 6. listopadu 2009; kurátor: Jiří Ptáček