Výtvarnice Alena Kupčíková: "Pojďme komunikovat skrze všechno"

Používá také techniku malby jedním chloupkem na plátno, pracuje s křišťálovými kameny značky Preciosa, vytváří reliéfy z rozbitých cest a píše hudbu pomocí matematiky z věcí kolem sebe. Její díla jsou zastoupena ve sbírce Národní galerie v Praze, v soukromých sbírkách v České republice, Německu, Holandsku, Švýcarsku, Japonsku, USA. Je členkou mezinárodní skupiny Femlink vzniklé v Paříži (1 žena, 1 video, 1 země). Založila neziskovou organizaci Umění a věda na podporu dyslektickým dětem a vyhlásila 9. září Dnem dyslexie (poprvé 2010 v Národní galerii v Praze). Kromě partnera, psa, dobrého jídla a vína miluje chvíle s přáteli, poslech mluveného slova a především svou práci a poslání vyzdvihovat dyslexii jako dar.

1. Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl k výtvarnému umění?

Když mi bylo asi 11 let. Prostě jsem to věděla. Budu umělec, nebo zvěrolékař, ale umění jsem mohla dělat hned, na veterinu člověk musí studovat a až pak děláte to, co vás baví. První jsem začala malovat, tak jak se na vesnickou holku sluší, krajinu. K tomu se chci mnohdy vrátit i dnes, uvidíme, možná tento rok. Už tenkrát byly i první náznaky konceptu – např. psala jsem si noty v barvách, hrála jsem na klasickou kytaru. Jsem z rodiny, kde umění nebylo známo či nějak prožíváno, i když všichni umí velice slušně kreslit. Převážná část rodiny má nějaké lesnické či zemědělské profese. Táta mě učil hodně se dívat kolem sebe na ty věci, které jsou skutečné a možná vlastně nádherné. Já si hodně vybavuji věci z dětství, když tvořím. Například teď se mi podařilo zachytit pohyb kapek deště prostřednictvím svých děl, což snad každý pozoroval pozoruje za okny při jízdě autem. Tak od 4 let jsem každou zimu sbírala vše, co bylo zmrzlé – listy, rostliny, větve a dávala jsem si je na zahradě do bedny za stodolou. Vše, co jsem našla zmrzlé venku a bylo to nějak pro mě zajímavé. Kdo zná moje ženy z českého křišťálu Preciosa, které jsou zalité do epoxid pryskyřice, najde souvislost.

2. Jak byste charakterizovala svoji tvorbu?

Říkám, že jsem umělec vědec, nadarmo jsem nedělala Ph.D. na své alma mater AVU, tedy možná na téma, které by nikomu nepřišlo jako dostatečně umělecké, a to v oboru specifických poruch učení, jako je dyslexie, dysgrafie, dysortografie atd. Vytvořila jsem multimediální interaktivní testy a slabikář pro děti od 4 let, k možnému odhalení a prevenci počátečních problémů pří čtení a psaní. Šest let výzkumu a opravdu tvrdé práce. Dnes tento „produkt“ nebo mé umělecké dílo používají děti, školy, školky, a dokonce poradny, což je velká pocta a skutečnost, že to funguje. Já tomu moc věřila, že to má vypadat a běžet, jak to běží, protože sama jsem dyslektik a dysortograf, tak jako mnoho mých kolegů umělců – což je přirozené, protože část dys- využívá pravou hemisféru, která zpracovává obraz – takže naším jazykem je obraz. Tomuto projektu předcházelo mnoho dalších projektů konceptuálních i přesto, že jsem studovala v sochařském ateliéru prof. Aleše Veselého monumentální tvorbu, kde jsem hledala systémy v pohybu Slunce (opět ty obrazy z dětství), takže jsem matematicky vytvořila notový záznam hudby. Také jsem například studovala dendrochronologii, což je nauka o přírůstcích stromů, jak stromy žily v daném roce, jak se jim dařilo. Z toho jsem také matematicky vytvořila systém a opět vyprodukovala zvuk, i když já tomu říkám hudba J. Podobných projektů bylo mnoho a nyní například dělám už pár let rozbité cesty – z nich dělám reliéf (z českého křišťálu Preciosa) a ten se stává partiturou pro to dané místo a záznamem toho, co se tam dělo. Tyto reliéfy by měly i hrát. U těchto projektů jsem si uvědomila, že hledám svůj vlastní jazyk, a tak musí existovat i možnost, že jde vytvořit systém pro dyslektické lidi. Tenkrát jsem netušila, jakou etapu otevřu. V roce 2006 jsem založila neziskovou organizaci Umění věda na podporu dyslektickým dětem (www.dys.cz). Každoročně připravujeme Den dyslexie v Národní galerie (která je úžasná, že to ve Veletržním paláci umožňuje). Den dyslexie se koná 9. září. Slaví ho zatím jen děti v ČR. Přednáším o tomto handicapu a snažím se pomáhat těmto lidem či nám dyslektikům. Skrze umění jde pomáhat. Je pozitivní, že umění takto komunikuje. Minulý rok jsme udělali i výstavu 3D dys- Dar dyslexie v NG a poprvé jsme ukázali vlastně handicap. Dovolím si tvrdit, že poprvé v historii umění byl tento handicap takto prezentován – skrze umění (vystavujícími byli absolventi AVU). Když se vrátím k multimediálnímu tématu, málokdo zná v ČR moje videa – animace, které vytváříme na různá témata jako celá skupina žen (www.femlink.org). Skupina Femling vznikla v Paříži roku 2006 a dnes čítá 149 umělkyň ze 69 zemí. Je šíleně zajímavé, jak reagujeme na podobná témata. Například žena z Indie a já z ČR, neznáme se, jen známe svoje videa, která vůbec neprezentuji v ČR, ale to je asi jen otázka času. Naše témata – animace cestují takříkajíc po celém světě – např. chystáme projekt pro Národní muzeum v Číně – Beijing. V současnosti dopracovávám animaci na téma agresivity s názvem „Příliš moc lásky“.

Samozřejmě mě nejvíce lidé znají jako ženu, co dělá chlupatice – pracuji s chloupky ženského, dnes i mužského ohanbí. Dnes maluji i jedním chloupkem a ten pak nechávám u díla jako jeho relikvii. Technik, které používám, je mnoho. Baví mě objevovat pořád nové a nové. Také chloupky zlatím a stříbřím a osazuji diamanty. V roce 2013 stále ještě mnoho lidí irituji. Je nepřípustné sahat na chloupky někoho a ještě ke všemu z ohanbí. To mě přimělo udělat jednu zásadní věc – vyzvat český národ, aby mi lidé dali své ochlupení pro epopej – tzv. „Novou českou epopej“. Když se o ni všichni tak hádali, udělat takové pokračování i tematicky. Je to záznam biologický, nejen umělecký počin. Není to jen reprodukce naší potřeby, ale něco opravdu z nás, relikvie. Chtěla bych oslovit i kluby sportovní, literární, filmové – je skoro jisté, že tím vytočím mnoho lidí, ale bude určitě legrace. Třeba ať vyberou svého zástupce. Zkrátka, kdo bude chtít, bude tam a registrujeme ho. Začneme vybírat na pražských ulicích, budeme informovat i o sběrných místech. Stále nevím, jak bude toto dílo velké. Prvně mne napadlo, že udělám velké plátno, které bude postupně růst. Zvažuji, zda jej nevytvářet po menších částech, které na sebe budou navazovat a tím pádem pokračovat dál a dál. Uvidím, to ukáže studie celého projektu. Nikdy jsem uměním nereflektovala politickou situaci, ale nyní mám potřebu. Začátkem roku 2013 jsem vytvořila (myslím, že dost výmluvně) takové (po mém) „korunovační klenoty“ (což je takový můj návrat k sochařství), žezlo v podobě brokolice a jablko jako dort se symbolem obžerství, korunu ne. Říkám, že tu momentálně nikdo neumí ani nosit. Nicméně akce Viróza tomu teď jen napovídá. U toho jsem si sáhla na techniku pozlacování a skláním se až do pravého úhlu všem, co tuto činnost umí.

3. Pro koho jsou vaše díla určená?

Je zajímavé, že já mám všechny věkové kategorie zastoupené v mém, když to napíšu nadneseně, fanklubu. Od mladých lidí, tedy když počítám slabikář, tak tam jsou už čtyřleté děti – andělé a přes art tak od patnáctiletých po seniory, kteří mi píšou o podpis. Tohle vše bez ohledu na pohlaví. Nyní mám dvě výstavy. V Praze s názvem PRO DVA v galerii, která mne zastupuje (www.5sgallery.cz), zde mám i nové techniky, a v Českém Krumlově v Egon Schiele Art Centru vystavuji své chlupatice a dyslektický projekt. V pátek 17. května od 19 hodin se tam koná velká vernisáž všech vystavujících. Každý máme samostatnou výstavu – Miriam Schwack, Josef Bolf, Roman Týc a další (více na http://www.schieleartcentrum.cz/…ktuality/70/). Srdečně všechny zvu.

4. Z čeho a kde čerpáte inspiraci?

Všude. Napadají mě zcela na úplně obyčejných místech – v tramvaji, na záchodě, protože podvědomě pořád myslíte na tu vaši věc, tak vám najednou vše dojde. Pak to ale není konec cesty, protože například používám různé „své techniky“, tak mnohdy musím udělat zkoušky, studovat materiály nebo vysedět čas v knihovně a tahle příprava je nejvíc úžasná a zároveň plná úzkosti, že hledáte něco, či v mém případě vše, a pořád se to mění, roste atd. Musíte se neustále ujišťovat. Z první myšlenky mnohdy vznikne naprosto něco jiného. Když mne při hledání napadne zcela jiná věc, čas a peníze investované do původní myšlenky smetu ze stolu a začnu nanovo. Tohle u sebe považuji za zcela stěžejní.

5. Máte nějaký svůj vzor, s kterým se třeba i ztotožňujete?

Vzor? Jsem velký solitér. Tím, že si nepamatuji jména, ale jen ten obraz – záznam, tak napsat sem jména lidí, určitě bych na někoho zapomněla. Fandím všem svým kolegům, všem, co něco dělají. Spíš bych svůj vzor popsala jako rádio, které zapnete a ono hraje náhodný výběr. Něco přijde a to vás ten moment naplní, ohromí, rozčílí. Tak to mám i s uměním – prostě ho žiju, jsem interaktivní, v ten moment reaguji. Vzorem je pro mě kvalita, tohle slovo mám ráda, když jsou věci vymýšleny do posledního detailu, ale i tak provedeny. Ale i „pankáč“, když ví, co chce dělat, a dělá to, je to svým způsobem kvalita věci a funguje na 100 % obojí. Přijde mi, že dneska mnohé umění je ovlivněno jen efektem a důrazem na technologie, materiály, ale to není to pravé sdělení a kumšt.

6. Které období je vám umělecky nejblíž a proč? Máte oblíbeného umělce (malíř, fotograf, sochař, architekt…)?

Období secese – to miluju – přes architekturu, po módu a umění. Samozřejmě nemohu opomenout koncept. Moje díla jsou jím velice ovlivněna. Ať je jakýkoliv, ale musí být čitelný. Napsat text a dát ho do rámečků nepovažuji za koncept. Je to nejtěžší disciplína, jak vizualizovat myšlenku tak, aby fungovala s okolím. Opět pro mě secese a jazz či koncept je v jedné linii, i když by někdo mohl říci, že to není možné. Dekorativní a zároveň zvládnutí chaosu myšlenek či komunikace detailu mechanicky. Miluji balet, tam je snad vše, co zde nastiňuji.

7. Jaké je vaše životní motto?

Že strach a ego jsou naši nejhorší protivníci. Nemám ráda větu, že něco nejde, protože poddat se tomu je strašně jednoduché.

8. Jaká je Alena jako žena, jaká jako umělkyně?

Ty jo, to zní skoro jako „jaká je Alena jako matka a jaká umělkyně“. Matka ještě nejsem a uvidí se, zda budu, mám problém v tom svém perfekcionalismu. Ráda dělám vše naplno a nevím, kdybych měla potomka, zda bych nezačala dělat svoji mateřskou školku, pak základní. Nechávám to osudu. Důležité je pro mě žít naplněný život a vnímat ten smysl. A jako umělec či žena – to se asi míchá vše dohromady. Tohle není profese, ale život, který máte v sobě, to nikdy neodstřihnete. Takže to asi řeknu v jednom odstavci dohromady. Jako žena jsem s jedním mužem. Záleží mi na něm hodně dlouho, ale jsem náročná na své muže, mám ráda výjimečné typy, i když to jsou asi všichni naši muži? Když tomu tak je, nepotřebuji ani lidi kolem. Partner je pro mě moc důležitý, nikdy jsem nebyla sama. Nemohla bych žít, potřebuji vše sdílet. Je pro mě zcela nepochopitelné, když někdo žije sám. Nejsem housewife, ale uvařím, když se mi chce, a dokonce to i umím. Neřeším, zda máme na oknech záclony. My je tam vlastně ani nemáme. Jsem asi marnivá jako každá žena v neustálých nákupech oblečení, mám ráda šperky a v koupelně mam šíleně moc laků na nehty a kosmetiky, nesnáším neupravené ženy. Když žena neví, co to je rtěnka, neví nic. Přitom některé by vypadaly naprosto úchvatně, kdyby používaly trochu barvy na obličeji. Při práci v ateliéru chodím neustále v pyžamu, což ve mně vzbuzuje pocit svobody, jsem ale nalíčená. Obdivuji plastickou chirurgii či různé tyto nástroje u zralých žen, když to je s mírou, je to fantastická věc. Co se týká sportu, tak snad jen plavání a chůze, šíleně bych se chtěla dopracovat k trvalému pohybu, třeba bikram jóga, zkusila jsem – baví mě (cvičit v šíleném horku 42 °C). Samozřejmě cítím na sobě běh času a tělo začíná poznávat gravitaci. Trávím veškerý čas prací. Mám velký ateliér na Moravě, dokonce celý dům v Praze a dělám i doma. Nesnáším jen tak relaxovat, musím u toho mít činnost. Když mě chce někdo zastihnout, přátelé se to již naučili, musí mě navštívit v ateliéru. Mnohdy se tam sejde i obrovská skupina lidí ve stejný čas, kteří by se nikdy nepotkali. Ráda propojuji lidi. Jediná chvíle, kdy skutečně nic nedělám, je v restauraci. Miluji tento odpočinek jídlem a dobrým pitím.

9. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?

Doba je teď všude, nejen v ČR, mezi lidmi taková zvláštní – nechuť věřit. Vše je nějak moc komplikované. Poslední dobou mi přijde, že člověk jednu věc musí jakoby desetkrát zvednout, aby ji dal na to správné místo. Dělat to, co máte v hlavě a věřit tomu, je dnes prý luxus. Přeji všem, abychom my všichni dělali dobrovolně a svobodně, co chceme, navzájem se neomezovali, respektovali a komunikovali, a hlavně zdraví, negace nemoci přitahují. Když to řeknu zjednodušeně – v zen buddhismu tvrdí, že existuje absolutní štěstí a neštěstí je jen ze špatné komunikace. Tak pojďme komunikovat třeba skrze všechno.

www.alenakupcikova.cz