Absolventka pražské AVU Alena Kupčíková studovala rovněž
v Jihoafrické republice na Technikon Natal v Durbanu a na pařížské École
Nationale Supérieure des Beaux Arts. Je autorkou řady instalací a projektů
s výraznými konceptuálními rysy a mezioborovými přesahy. Jejím
nejznámějším dílem je vytvoření ojedinělé techniky „chlupatá
kresba“ či „reliéfy z chloupků“. V roce 2012 ozlatila a
ostříbřila chloupky, čímž vyzdvihla nejintimnější partie žen tím, že
je osázela brilianty. V roce 2003 získala v Paříži za své
„chlupatice“ prestižní Mezinárodní cenu LVMH: Louis Vuitton – Moët
Hennessy.
Používá také techniku malby jedním chloupkem na plátno, pracuje
s křišťálovými kameny značky Preciosa, vytváří reliéfy z rozbitých
cest a píše hudbu pomocí matematiky z věcí kolem sebe. Její díla jsou
zastoupena ve sbírce Národní galerie v Praze, v soukromých sbírkách
v České republice, Německu, Holandsku, Švýcarsku, Japonsku, USA. Je
členkou mezinárodní skupiny Femlink vzniklé v Paříži (1 žena, 1 video,
1 země). Založila neziskovou organizaci Umění a věda na podporu
dyslektickým dětem a vyhlásila 9. září Dnem dyslexie (poprvé
2010 v Národní galerii v Praze). Kromě partnera, psa, dobrého jídla a
vína miluje chvíle s přáteli, poslech mluveného slova a především svou
práci a poslání vyzdvihovat dyslexii jako dar.
1. Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl
k výtvarnému umění?
Když mi bylo asi 11 let. Prostě jsem to věděla. Budu umělec, nebo
zvěrolékař, ale umění jsem mohla dělat hned, na veterinu člověk musí
studovat a až pak děláte to, co vás baví. První jsem začala malovat, tak
jak se na vesnickou holku sluší, krajinu. K tomu se chci mnohdy vrátit
i dnes, uvidíme, možná tento rok. Už tenkrát byly i první náznaky
konceptu – např. psala jsem si noty v barvách, hrála jsem na klasickou
kytaru. Jsem z rodiny, kde umění nebylo známo či nějak prožíváno,
i když všichni umí velice slušně kreslit. Převážná část rodiny má
nějaké lesnické či zemědělské profese. Táta mě učil hodně se dívat
kolem sebe na ty věci, které jsou skutečné a možná vlastně nádherné.
Já si hodně vybavuji věci z dětství, když tvořím. Například teď se
mi podařilo zachytit pohyb kapek deště prostřednictvím svých děl, což
snad každý pozoroval pozoruje za okny při jízdě autem. Tak od 4 let jsem
každou zimu sbírala vše, co bylo zmrzlé – listy, rostliny, větve a
dávala jsem si je na zahradě do bedny za stodolou. Vše, co jsem našla
zmrzlé venku a bylo to nějak pro mě zajímavé. Kdo zná moje ženy
z českého křišťálu Preciosa, které jsou zalité do epoxid pryskyřice,
najde souvislost.
2. Jak byste charakterizovala svoji tvorbu?
Říkám, že jsem umělec vědec, nadarmo jsem nedělala Ph.D. na své alma
mater AVU, tedy možná na téma, které by nikomu nepřišlo jako dostatečně
umělecké, a to v oboru specifických poruch učení, jako je dyslexie,
dysgrafie, dysortografie atd. Vytvořila jsem multimediální interaktivní
testy a slabikář pro děti od 4 let, k možnému odhalení a prevenci
počátečních problémů pří čtení a psaní. Šest let výzkumu a opravdu
tvrdé práce. Dnes tento „produkt“ nebo mé umělecké dílo používají
děti, školy, školky, a dokonce poradny, což je velká pocta a skutečnost,
že to funguje. Já tomu moc věřila, že to má vypadat a běžet, jak to
běží, protože sama jsem dyslektik a dysortograf, tak jako mnoho mých
kolegů umělců – což je přirozené, protože část dys- využívá
pravou hemisféru, která zpracovává obraz – takže naším jazykem je
obraz. Tomuto projektu předcházelo mnoho dalších projektů konceptuálních
i přesto, že jsem studovala v sochařském ateliéru prof. Aleše Veselého
monumentální tvorbu, kde jsem hledala systémy v pohybu Slunce (opět ty
obrazy z dětství), takže jsem matematicky vytvořila notový záznam hudby.
Také jsem například studovala dendrochronologii, což je nauka
o přírůstcích stromů, jak stromy žily v daném roce, jak se jim dařilo.
Z toho jsem také matematicky vytvořila systém a opět vyprodukovala zvuk,
i když já tomu říkám hudba J. Podobných projektů bylo mnoho a nyní
například dělám už pár let rozbité cesty – z nich dělám reliéf
(z českého křišťálu Preciosa) a ten se stává partiturou pro to dané
místo a záznamem toho, co se tam dělo. Tyto reliéfy by měly i hrát.
U těchto projektů jsem si uvědomila, že hledám svůj vlastní jazyk, a tak
musí existovat i možnost, že jde vytvořit systém pro dyslektické lidi.
Tenkrát jsem netušila, jakou etapu otevřu. V roce 2006 jsem založila
neziskovou organizaci Umění věda na podporu dyslektickým dětem (www.dys.cz). Každoročně připravujeme Den
dyslexie v Národní galerie (která je úžasná, že to ve Veletržním
paláci umožňuje). Den dyslexie se koná 9. září. Slaví ho zatím jen
děti v ČR. Přednáším o tomto handicapu a snažím se pomáhat těmto
lidem či nám dyslektikům. Skrze umění jde pomáhat. Je pozitivní, že
umění takto komunikuje. Minulý rok jsme udělali i výstavu 3D dys- Dar
dyslexie v NG a poprvé jsme ukázali vlastně handicap. Dovolím si tvrdit,
že poprvé v historii umění byl tento handicap takto prezentován – skrze
umění (vystavujícími byli absolventi AVU). Když se vrátím
k multimediálnímu tématu, málokdo zná v ČR moje videa – animace,
které vytváříme na různá témata jako celá skupina žen (www.femlink.org). Skupina Femling vznikla
v Paříži roku 2006 a dnes čítá 149 umělkyň ze 69 zemí. Je šíleně
zajímavé, jak reagujeme na podobná témata. Například žena z Indie a já
z ČR, neznáme se, jen známe svoje videa, která vůbec neprezentuji v ČR,
ale to je asi jen otázka času. Naše témata – animace cestují
takříkajíc po celém světě – např. chystáme projekt pro Národní
muzeum v Číně – Beijing. V současnosti dopracovávám animaci na téma
agresivity s názvem „Příliš moc lásky“.
Samozřejmě mě nejvíce lidé znají jako ženu, co dělá chlupatice –
pracuji s chloupky ženského, dnes i mužského ohanbí. Dnes maluji
i jedním chloupkem a ten pak nechávám u díla jako jeho relikvii. Technik,
které používám, je mnoho. Baví mě objevovat pořád nové a nové. Také
chloupky zlatím a stříbřím a osazuji diamanty. V roce 2013 stále ještě
mnoho lidí irituji. Je nepřípustné sahat na chloupky někoho a ještě ke
všemu z ohanbí. To mě přimělo udělat jednu zásadní věc – vyzvat
český národ, aby mi lidé dali své ochlupení pro epopej – tzv. „Novou
českou epopej“. Když se o ni všichni tak hádali, udělat takové
pokračování i tematicky. Je to záznam biologický, nejen umělecký počin.
Není to jen reprodukce naší potřeby, ale něco opravdu z nás, relikvie.
Chtěla bych oslovit i kluby sportovní, literární, filmové – je skoro
jisté, že tím vytočím mnoho lidí, ale bude určitě legrace. Třeba ať
vyberou svého zástupce. Zkrátka, kdo bude chtít, bude tam a registrujeme ho.
Začneme vybírat na pražských ulicích, budeme informovat i o sběrných
místech. Stále nevím, jak bude toto dílo velké. Prvně mne napadlo, že
udělám velké plátno, které bude postupně růst. Zvažuji, zda jej
nevytvářet po menších částech, které na sebe budou navazovat a tím
pádem pokračovat dál a dál. Uvidím, to ukáže studie celého projektu.
Nikdy jsem uměním nereflektovala politickou situaci, ale nyní mám potřebu.
Začátkem roku 2013 jsem vytvořila (myslím, že dost výmluvně) takové (po
mém) „korunovační klenoty“ (což je takový můj návrat
k sochařství), žezlo v podobě brokolice a jablko jako dort se symbolem
obžerství, korunu ne. Říkám, že tu momentálně nikdo neumí ani nosit.
Nicméně akce Viróza tomu teď jen napovídá. U toho jsem si sáhla na
techniku pozlacování a skláním se až do pravého úhlu všem, co tuto
činnost umí.
3. Pro koho jsou vaše díla určená?
Je zajímavé, že já mám všechny věkové kategorie zastoupené v mém,
když to napíšu nadneseně, fanklubu. Od mladých lidí, tedy když počítám
slabikář, tak tam jsou už čtyřleté děti – andělé 
a přes art tak od
patnáctiletých po seniory, kteří mi píšou o podpis. Tohle vše bez ohledu
na pohlaví. Nyní mám dvě výstavy. V Praze s názvem PRO DVA v galerii,
která mne zastupuje (www.5sgallery.cz),
zde mám i nové techniky, a v Českém Krumlově v Egon Schiele Art Centru
vystavuji své chlupatice a dyslektický projekt. V pátek 17. května od
19 hodin se tam koná velká vernisáž všech vystavujících. Každý máme
samostatnou výstavu – Miriam Schwack, Josef Bolf, Roman Týc a další
(více na http://www.schieleartcentrum.cz/…ktuality/70/).
Srdečně všechny zvu.
4. Z čeho a kde čerpáte inspiraci?
Všude. Napadají mě zcela na úplně obyčejných místech –
v tramvaji, na záchodě, protože podvědomě pořád myslíte na tu vaši
věc, tak vám najednou vše dojde. Pak to ale není konec cesty, protože
například používám různé „své techniky“, tak mnohdy musím udělat
zkoušky, studovat materiály nebo vysedět čas v knihovně a tahle příprava
je nejvíc úžasná a zároveň plná úzkosti, že hledáte něco, či v mém
případě vše, a pořád se to mění, roste atd. Musíte se neustále
ujišťovat. Z první myšlenky mnohdy vznikne naprosto něco jiného. Když
mne při hledání napadne zcela jiná věc, čas a peníze investované do
původní myšlenky smetu ze stolu a začnu nanovo. Tohle u sebe považuji za
zcela stěžejní.
5. Máte nějaký svůj vzor, s kterým se třeba
i ztotožňujete?
Vzor? Jsem velký solitér. Tím, že si nepamatuji jména, ale jen ten
obraz – záznam, tak napsat sem jména lidí, určitě bych na někoho
zapomněla. Fandím všem svým kolegům, všem, co něco dělají. Spíš bych
svůj vzor popsala jako rádio, které zapnete a ono hraje náhodný výběr.
Něco přijde a to vás ten moment naplní, ohromí, rozčílí. Tak to mám
i s uměním – prostě ho žiju, jsem interaktivní, v ten moment reaguji.
Vzorem je pro mě kvalita, tohle slovo mám ráda, když jsou věci vymýšleny
do posledního detailu, ale i tak provedeny. Ale i „pankáč“, když ví,
co chce dělat, a dělá to, je to svým způsobem kvalita věci a funguje na
100 % obojí. Přijde mi, že dneska mnohé umění je ovlivněno jen efektem a
důrazem na technologie, materiály, ale to není to pravé sdělení
a kumšt.
6. Které období je vám umělecky nejblíž a proč? Máte
oblíbeného umělce (malíř, fotograf, sochař, architekt…)?
Období secese – to miluju – přes architekturu, po módu a umění.
Samozřejmě nemohu opomenout koncept. Moje díla jsou jím velice ovlivněna.
Ať je jakýkoliv, ale musí být čitelný. Napsat text a dát ho do rámečků
nepovažuji za koncept. Je to nejtěžší disciplína, jak vizualizovat
myšlenku tak, aby fungovala s okolím. Opět pro mě secese a jazz či koncept
je v jedné linii, i když by někdo mohl říci, že to není možné.
Dekorativní a zároveň zvládnutí chaosu myšlenek či komunikace detailu
mechanicky. Miluji balet, tam je snad vše, co zde nastiňuji.
7. Jaké je vaše životní motto?
Že strach a ego jsou naši nejhorší protivníci. Nemám ráda větu, že
něco nejde, protože poddat se tomu je strašně jednoduché.
8. Jaká je Alena jako žena, jaká jako umělkyně?
Ty jo, to zní skoro jako „jaká je Alena jako matka a jaká umělkyně“.
Matka ještě nejsem a uvidí se, zda budu, mám problém v tom svém
perfekcionalismu. Ráda dělám vše naplno a nevím, kdybych měla potomka, zda
bych nezačala dělat svoji mateřskou školku, pak základní. Nechávám to
osudu. Důležité je pro mě žít naplněný život a vnímat ten smysl.
A jako umělec či žena – to se asi míchá vše dohromady. Tohle není
profese, ale život, který máte v sobě, to nikdy neodstřihnete. Takže to
asi řeknu v jednom odstavci dohromady. Jako žena jsem s jedním mužem.
Záleží mi na něm hodně dlouho, ale jsem náročná na své muže, mám
ráda výjimečné typy, i když to jsou asi všichni naši muži? Když tomu
tak je, nepotřebuji ani lidi kolem. Partner je pro mě moc důležitý, nikdy
jsem nebyla sama. Nemohla bych žít, potřebuji vše sdílet. Je pro mě zcela
nepochopitelné, když někdo žije sám. Nejsem housewife, ale uvařím, když
se mi chce, a dokonce to i umím. Neřeším, zda máme na oknech záclony. My
je tam vlastně ani nemáme. Jsem asi marnivá jako každá žena
v neustálých nákupech oblečení, mám ráda šperky a v koupelně mam
šíleně moc laků na nehty a kosmetiky, nesnáším neupravené ženy. Když
žena neví, co to je rtěnka, neví nic. Přitom některé by vypadaly naprosto
úchvatně, kdyby používaly trochu barvy na obličeji. Při práci
v ateliéru chodím neustále v pyžamu, což ve mně vzbuzuje pocit svobody,
jsem ale nalíčená. Obdivuji plastickou chirurgii či různé tyto nástroje
u zralých žen, když to je s mírou, je to fantastická věc. Co se týká
sportu, tak snad jen plavání a chůze, šíleně bych se chtěla dopracovat
k trvalému pohybu, třeba bikram jóga, zkusila jsem – baví mě (cvičit
v šíleném horku 42 °C). Samozřejmě cítím na sobě běh času a tělo
začíná poznávat gravitaci. Trávím veškerý čas prací. Mám velký
ateliér na Moravě, dokonce celý dům v Praze a dělám i doma. Nesnáším
jen tak relaxovat, musím u toho mít činnost. Když mě chce někdo
zastihnout, přátelé se to již naučili, musí mě navštívit v ateliéru.
Mnohdy se tam sejde i obrovská skupina lidí ve stejný čas, kteří by se
nikdy nepotkali. Ráda propojuji lidi. Jediná chvíle, kdy skutečně nic
nedělám, je v restauraci. Miluji tento odpočinek jídlem a
dobrým pitím.
9. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Doba je teď všude, nejen v ČR, mezi lidmi taková zvláštní –
nechuť věřit. Vše je nějak moc komplikované. Poslední dobou mi přijde,
že člověk jednu věc musí jakoby desetkrát zvednout, aby ji dal na to
správné místo. Dělat to, co máte v hlavě a věřit tomu, je dnes prý
luxus. Přeji všem, abychom my všichni dělali dobrovolně a svobodně, co
chceme, navzájem se neomezovali, respektovali a komunikovali, a hlavně
zdraví, negace nemoci přitahují. Když to řeknu zjednodušeně – v zen
buddhismu tvrdí, že existuje absolutní štěstí a neštěstí je jen ze
špatné komunikace. Tak pojďme komunikovat třeba skrze všechno.
Napsat komentář