Zajatci aneb Když se chystá politická zabíjačka
Nová hra Davida Jařaba Zajatci, se kterou se na ostravském festivalu Dream Factory 2010 představilo pražské Divadlo Komedie, možná nebyla vrcholem festivalu ani z hlediska diváckého, ani po stránce přísně vzato umělecké, přesto je to podle mého mínění dramatické dílo, které si pro svou aktuálnost a přímočarost pozornost zaslouží, zvlášť pokud se v jeho sousedství – tím myslím české kotlině – podobná hledají jako potmě.
Zajatci by se dali charakterizovat jako hra-skica. V tomto označení nechci akcentovat nějakou nedotaženost, neúplnost či ledabylost, ale jednu ze základních vlastností skici-náčrtu – zachycení hlavních a nejdůležitějších linií a obrysů zobrazovaného a osobité vystižení podstaty. David Jařab na jevišti zhmotnil myšlenku, která někdy (a zvláště při nedávném předvolebním karnevalu) musela kmitnout v hlavě každému: vyříkat si to s politickými gaunery osobně, a to stejně cynickým a bezohledným způsobem, jaký zhusta praktikují politici sami. David Jařab pro tuto příležitost konstruuje extrémní modelovou situaci. Čtveřice mladých lidí si zúčtování se svým zastupitelem uloží jako své poslání a službu příštím generacím. Unesou osobu veřejně činnou (s ne zrovna politicky „sterilním“ jménem Václav Maník) a chystají s ním soudní proces, který samozvaně a jaksi naivně vedou jménem všech občanů země. Obžalovanému hrozí absolutní trest. Každý z únosců má v procesu svou funkci, nechybí předsedkyně soudu, žalobce ani obhájce; po jeho skončení se hlasuje o vině. Politik je podzemním tribunálem odsouzen a nakonec i popraven.
Bezskrupulózního politika-mafiána zvárnil Martin Pechlát. Od počátku hry, kdy byl spoután s páskou na očích dovlečen do doupěte únosců, v němž se má odbýt soud (zde poměrně dobře fungovaly zašlé zdi vítkovické haly, jež spolu s jednoduchou scénografií – oprýskaný gauč, disidentská křesla – evokovaly představu zašitého teroristického hnízda), sprostě nadává a vyhrožuje, že si to s dotyčnými vyřídí. Pechlát je v podstatě celou hru omezen pouty na rukou, jež jsou zkrouceny za zády, proto je jeho herectví mnohem více než na pohybu závislé na případném hlasovém výrazu. V tom je Pechlát suverénní – dokáže zachytit proměnu sebevědomého, vyhrožujícího a arogantního muže v jeho roztřesený, deprivovaný stín, který nemá daleko k pokání a pláči.
Další postavy v podání Vandy Hybnerové, Ivany Uhlířové, Jiřího Černého a Stanislava Majera, jak již bylo řečeno, vystupují v roli zajatcových arbitrů. Jak už nám ale název naznačuje, jsou i oni do jisté míry zajatci – zajatci svého rozhodnutí. Od chvíle, kdy se rozhodli realizovat svůj smělý a samozřejmě také notně pošetilý záměr a učinili první krok k „aplikaci séra spravedlnosti“ (jak události „vědecky“ pojmenovává jedna z postav), není cesty zpět. Jakékoli pochyby, které některého z únosců občas dostihnou, musí ostatní okamžitě, téměř mechanicky rozptýlit frází, že je nutné takto vabank rozehranou hru dohrát až do samého konce. Neustále z nich čiší nervozita, která je na scéně demonstrována neustálým popocházením, pohybovým těkáním, hlasovou exaltovaností až hysterickými výbuchy. Postavy-funkce jsou zživotňovány také náznaky milostných vztahů, ale úplnější obraz o jejich charakteru nedostaneme, což je nepochybně rubovou stranou zmíněné skicovitosti hry. To ovšem nic nemění na tom, že se David Jařab s hereckým souborem divadla Komedie vyhraněně vyjadřuje k politickému dění, prostřednictvím sobě vlastního média ho aktuálně a angažovaně komentuje, a protrhává tak závoj, za který se u nás v umění osmělí bohužel jen málokdo.
Divadlo Komedie, Praha
David Jařab: Zajatci
Režie, scénář a scéna: David Jařab
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer,
Martin Pechlát, Ivana Uhlířová
Délka představení: 75 min bez přestávky
Premiéra: 4. dubna 2009, psáno z reprízy dne 29. května
2010 uvedené v rámci festivalu Dream Factory Ostrava