Letní filmová škola v Uherském Hradišti – zahřívací kolo

Letošní Letní filmová škola (LFŠ) obsahuje trošku podivnou melanž programových cyklů, které už samým názvem vzbudí v každém divákovi představu dvojakosti. Tím hlavním a zastřešujícím tématem, které se určuje vždy na konci minulého ročníku festivalu, je Film a stáří. Ne, nejedná se pouze o záznamy z domova důchodců a smutné dokumenty o vyžilých umělcích a jejich lidských tragédiích. Autoři si dali za úkol vnést do středu diskuze téma stáří jako posledního období lidského života, které ale nutně nemusí znamenat odsun mimo aktivní život sám. Snaží se výběrem filmů poukázat na všechny světlé stránky tohoto fenoménu, podívat se nejen na typizovaný motiv konce, ale i na dlouhou řadu zkušeností a radosti z jejich předávání a vzpomínání na ně. Vedle tohoto hlavního tematického okruhu nám budou v Uherském Hradišti promítat jako dvě další velká témata kavkazské filmy a hlavně filmy brazilské. Ano, slyšíte správně, ony bujaré filmy točené pro latinskoamerické diváky, kde nikdy nesmí chybět humor a nás filmové fandy lákají právě touto svou specifickou vlastností, svým pojetím světa, a to nejen světa jim známého, tedy jižní Ameriky, ale celého a mnohdy i jeho problémů. Ale o tom o trošičku níže. Další cykly už jsou do značné míry etablovány z minulých ročníků, takže kdo v Uherském Hradišti byl loni a tři hlavní témata jej nezaujala, může vsadit na známou jistotu osobností a výročí, obohacených klasicky o setkání s těmito osobnostmi, ozvěny jiných festivalů nebo domácí filmy (které mimochodem v případě takových Vratných láhví perfektně spadají do hlavního tématu). Stejně je na tom Deset filmů, které otřásly světem, a od minulého ročníku nastartované pásmo filmů, kterým byla udělena cena Jeana Viga. Pro mnohé ovšem stále zůstávají nejzajímavější krátké filmy čili předfilmy, případně jednotlivé součásti některých pásem.

Po takzvaném nultém dni festivalu se nám zatím zdařilo posbírat několik střípků jak z nastíněných programových cyklů, tak z celého festivalu a drobných, ale významných změn, jež se letos projevují. Tím prvním a nejdůležitějším je rozšíření promítacích míst. Celkový počet sálů se podařilo zvýšit na čtyři, víceméně i díky loňskému dokončení přestavby zdejšího bývalého vojenského areálu kasáren v areál budov Univerzity Tomáše Bati (což je další novinka, neboť Uherské Hradiště už není pouze festivalovým městem, ale festivalovým a univerzitním městem). Organizace se letos zdá být velice účinná a zřejmě se podařilo překonat onoho počítačového šotka každoročně řádícího v technice akreditačního štábu, což mělo okamžitý účinek v rychlém a hladkém získání akreditace a všech přiložených materiálů. Není se ale čemu divit, čísla zatím hovoří o pouhé třetině návštěvníků, jež si zatím vyzvedli akreditaci, což vše značně usnadňuje. Doufejme ale, že čísla vzrostou v den oficiálního zahájení. Zázemí festivalu a Uherské Hradiště jako město je na vysoký počet návštěvníků dokonale připraveno – stánky s jídlem stojí na mnoha místech loni zejících prázdnotou, TOI TOI toalety už jsou také zaparkovány, ba i plátno na Mariánském náměstí je otočeno na délku, aby jej mohlo vidět více očí než vloni.

Teď ale konečně k tomu, co se událo. Přijel Havel. Ano, Václav Havel, konečně. Předloni a vloni přijet měl, ale z různých zdravotních a jiných důvodů se to nezdařilo, letos na něj konečně došlo, aby splnil svou povinnost na komponovaném nedělním večeru Svět podle Havla a jiných filmech jako delegace. Přímo před kinem Hvězda byla vytýčena výstava Senior v objektivu, kterou tak uvidí asi nejvyšší počet filmovkářů ze všech letošních výstav, neboť stojí přímo na tepně festivalu. A nám se podařilo navštívit tři první projekce.

Začátek našeho filmového putování je v onom bujarém cyklu brazilského filmu, a sice na snímku Člověk ze Sputniku. Tato černobílá podívaná nás i přes menší technické problémy před jejím spuštěním utvrdila v našem očekávání, kdy jsme se při eskapádách chudého brazilského pěstitele drůbeže, jemuž spadl do kurníku domnělý sputnik, od srdce zasmáli. Brazilská představa všech tehdejších světových velmocí, jak je ve filmu zobrazována, je právě ten důvod, proč si toto téma tak užíváme. Neustále roztančení američtí showmani upíjející Coca-colu, ve stejnokrojích navlečení plešatí podlí Rusové tančící kozáčka při každém úspěchu a sexappealem a módou bojující Francouzi v podání brazilských herců opravdu stojí za to.

Relativně velkou obrátkou byla večerní projekce (snad) fiktivního dokumentu Coming Soons animovaným předfilmem Karneval zvířat, kdy ten druhý promítaný značně významově ovlivnil svého kratšího kolegu. Anotace mluvila o skandálním filmu vyvolávajícím odpůrné reakce – tam jsme nemohli chybět. Představení naprosto sálalo sexualitou, ovšem ne normální a lechtivou to tematikou, spíše její úchylnou stránkou a polemizováním s ní. Karneval zvířátek vše nakousl hravými motivy ptáčků klovajících ženské bradavky. Oba společně promítané filmy jsou opravdu zážitek, proto nechceme prozrazovat, ani odsuzovat. Z těchto zajímavých filmů jsme si ale odnesli otevřené oči a daleko širší a mnohovrstevnatý náhled na tuto problematiku, natolik zavrhovanou a mnohdy tabuizovanou (nikoliv však sexualitu samotnou, ale jaksi sexualitu mezidruhovou). Bylo velice zajímavé sledovat vývoj filmu, ale i vývoj vlastního postoje, jak se převážně rozhovorový dokument přehupoval přes své autenticky se tvářící vrcholky a spadal do inscenovaných a fiktivních rekonstrukcí různých dějů. Je velmi těžké říci, z jaké míry jde o mystifikaci, a autoři si v tomto zjevně libují. Utvrdil nás v tom i producent filmu při pozdější besedě, který se sám přiznal, že tvorba tohoto filmu a jeho následné několikanásobné zhlédnutí s jeho názorem na tuto tematiku zahýbalo jako ledovec s Titanikem. Tento pro nás rozporuplný zážitek nepokazil ani velice nemístný tazatel a kritik, jež v bloku dotazů diváků pohotově upozorňoval na jakési drobné pravopisné chyby v několika málo titulcích použitých ve filmu, ačkoliv host večera očividně nebyl rodilý český mluvčí.

Úplně poslední projekce byla opět z archivu brazilských filmařů a šlo o jakousi parodii klasického amerického westernu V pravé poledne. Snímek Zabít a utéct obsazoval hvězdu Člověk ze Sputniku, zřejmě tehdy populárního komika (nikoliv onen Sputnik), který hrál téměř stejně v obou filmech. Slibovaná naivita filmu se ale ani v první půlce nijak silně neprojevovala a očekávané prvky humoru, jež jsou kmenem žánru parodie, nás buď v tomto jihoamerickém pojetí naprosto minuly (což je vzhledem k pokročilé noční hodině pravděpodobné), nebo tam vůbec nebyly. Ať už je to jakkoliv, vedla naše další cesta do postele a ke klávesnici, kde teď s pytli pod očima reportujeme náš filmovkářský boj. Takže filmu zdar a uvidíme se zítra.

.: Následující den:.

Foto:Martina Radochová, NeKultura.cz