Třicátá šestá Letní filmová škola v Uherském Hradišti

Hradiště má krásné historické centrum, plno příjemných kaváren a hospůdek a v neposlední řadě mnoho příjemných mladých slečen s roztomilým moravským přízvukem. Jenže kvůli obdivování místních divů jsem do Hradiště nepřijel. Filmy jsou to hlavní! Ve svém výčtu postihuji všechny hlavní sekce, snažil jsem se zhlédnout přinejmenším jeden film od každého tematického celku. Snad jen s jedinou výjimkou. Snímky s fotbalovou tematikou jsem jaksi vynechal. Neustále mě totiž přepadal vtíravý pocit, že takové filmy zkrátka nedokážu řádně docenit. Jaké filmy tedy doporučit a kterým se raději vyhnout?

Island

Film Outsider

Nádherná a přírodními divy skrz naskrz prodchnutá severská země, která nás Středoevropany přitahuje svou magičností a mýty v žánru fantasy, ve kterých se prohání vikingové, elfové a další podivuhodné bytosti. Což je na jejich kinematografii také patřičně znát. Vezměme si např. snímek Hrafna Gunnlaugssona Svatá hora. Hlavním hrdinou je sedmiletý chlapec, kterého matka pošle na prázdniny za příbuznými na venkov. Hoch se zde zamiluje do své nádherné pečovatelky. Obrazy z reality, ve kterých je chlapec stále více a více fascinován krásou mladé ženy, se mísí se snovými vizemi, jež jsou plné stvůr a hrdinných vikingů. Nápad zajímavý, škoda, že ho režisér nedokázal plně využít. A tak nám zbude jen sice otevřená, ale ničím nepřekvapující lehká severská komedie. Lépe dopadl film Astropia, který je jakýmsi mixem seriálů The Big Bang Theory a IT Crowd okořeněným zmiňovanými islandskými motivy. Avšak nejlepším filmem, který jsem z této kategorie viděl, byl jednoznačně nízkorozpočtový Outsider režiséra Káriho. Film vypráví o mladíkovi na kraji společnosti, který se jakž takž protlouká životem a vede nevyrovnaný souboj s úřady o svou svobodu. Je vůbec možné vyhrát? Nenechat se pohltit konzumem? To vše velmi vtipně. Chybu neudělal ani ten, kdo navštívil film dalšího renomovaného autora Fridrikssona. A pokud máte rádi kapelu Sigur Rós, nenechte si ujít jejich film Heima.

Latinskoamerická kinematografie

Ta by se dala považovat za protipól kinematografie islandské. Pomalé záběry a meditativní charakter Islandu vystřídá temperament a živelnost Latinské Ameriky. Zběsilé tempo, rychlé prostřihy, téměř až surový styl vyprávění. To byly hlavní devizy latinskoamerické sekce. Mexická jízda, film vyprávějící o trojici hrdinů, ženě a dvou mladících, kteří se spontánně rozhodnou utéct od šedi a nudy svých životů a vydávají se na pouť po Mexiku. Láska, žárlivost, napjaté emoce a strhující tempo. Také klasika Amores Perros nemohla zklamat. Tři linie, Mexico City, bohatá smetánka, život v ghettu, kde člověk neznamená nic a kontrast dvou naprosto odlišných životních stylů. Přidejme neotřelou formu, kterou Iňárritu dnes již jen někdy s větším, někdy s menším úspěchem recykluje. Méně zajímavou mexickou novinkou byl snímek Revoluce. Povídkový film, který se vypořádává s problémy současného Mexika. Pro tamní kulturu asi velmi potřebný snímek. Pro Evropana těžko docenitelný. Krátké povídky nedokážou plně zaujmout, člověk se nedokáže vžít do postav, nemá žádný důvod film sledovat. A to i přesto, že témata jsou zajímavá. Např. ztráta národní identity, ztrácející se folklorní zvyklosti nahrazené konzumem, bída, násilí apod.

Film noir

Film Maltézský sokol

Toto dnes již téměř zapomenuté filmové odvětví zažívalo svůj největší boom ve 40. a 50. letech 20. století v USA. Jde o drsné kriminálky, plné sympatických antihrdinů a jejich femme fatale. Zde bych vyzdvihl podle mnohých kritiků nejlepší noir film, Maltézský sokol. Klasická žánrová schémata jsou vystavěna na promyšleném příběhu plném nečekaných zvratů. Dalším zajímavým žánrovým příspěvkem je i Kubrickovo Zabíjení. Dostihové drama o jedné promyšlené loupeži, jež se samozřejmě nečekaným způsobem zvrtne. Překvapením byl i český zástupce, film V pasti režiséra Alfréda Radoka, jenž sice v dnešní době působí místy komicky, přesto atmosféru rozhodně nepostrádá. Vrcholem byly klasiky žánru Zabijáci či Pošťák zvoní vždy dvakrát. Prvně jmenovaní Zabijáci se mi osobně líbili asi nejvíce. Příběh inspirovaný krátkou povídkou Hemingwaye je vyprávěn pomocí flashbacků a vysvětluje tak, proč byl zabit „obyčejný“ pumpař v zapadlé vesnici v USA.

Němé intermezzo

Velmi zajímavě působily projekce němých filmů s živým hudebním doprovodem. To oživilo a dodalo nový rozměr klasikám, jako je Chaplinův Kid nebo famózní Fantom opery, kde byla hudba snad ještě o stupínek lepší než samotný film.

České filmy

Film Pouta

Ale podívejme se blíže i na české zástupce na letní filmové škole. Ze starších jmenujme Bumerang, který se odehrává v ČR v pracovním lágru na těžbu uranu. Ukazuje tak nelidské podmínky, za kterých museli vězni v dolech pracovat, a jak hrůzně s nimi bylo zacházeno. Pro českého diváka je Bumerang velmi důležitým snímkem, jde o jeden ze způsobů jak se vyrovnat s minulostí. Jeho výpovědní hodnota je nezpochybnitelná. Přesto je film jaksi příliš rozkouskovaný, s mnoha hluchými místy a bez nějaké stěžejní dějové linie. Lépe dopadly dokumenty Katka a Český mír. Katka, sugestivní časosběrný dokument o životě mladé ženy, která propadla drogám. Úpadek morálky, těla, ducha i celé lidskosti. Vytknout můžeme snad až přílišnou hru na divákovy city. Český mír je pak dokumentárním protikladem blížícím se spíše Moorově pojetí dokumentu. Tedy hlavně jde o upoutání diváka vtipem. To se daří. Český kocourkov, hromadné šílenství kolem radaru, to je velmi dobré téma pro komedii. Více v samostatné recenzi, kterou chystáme k publikování. Důkazem, že i v současnosti se u nás dají natočit kvalitní filmy, jsou snímky Tři sezóny v pekle a Pouta. První jmenovaný sice nedosahuje kvalit takové evropské špičky, jako je např. Bílá stuha Hanekeho, ale rozhodně jde o nadprůměrný snímek o jednom idealistickém mladíkovi, který postupně zjišťuje, že komunistická ideologie není zrovna to, za co je dobré bojovat. Pouta jsou pak filmem, který tu dlouho chyběl. Jde o jakési rýpnutí do svědomí českého národa. Odehrává se v totalitě a hlavním „antihrdinou“ je důstojník STB, jenž se nečekaně zamiluje do jedné z žen, kterou vyšetřuje. Jde však o pokřivenou lásku, jelikož pochází od pokřiveného, morálně zkaženého člověka. Celý film je velmi drsný a autentický a sází hlavně na tíživou atmosféru. Konec sice vyzní trochu do prázdna, ale i tak jde o pozoruhodně kvalitní film, lehce připomínající německé Životy těch druhých. Z českých děl se také promítal nejlepší film minulého roku Protektor a nepříliš přesvědčivá Hřebejkova Kawasakiho růže a mnoho dalších.

V nabitém programu se neztratila ani zajímavá retrospekce děl Francouze Jacquese Tatiho, na jehož odkaz skvěle navázal Sylvain Chomet se svým, na Tatiho scénáři postaveným animovaným snímkem Iluzionista. Troufám si tvrdit, že právě Iluzionista byl jedním z vrcholných zážitků LFŠ. Další retrospektivou bylo dílo Maďara Béli Tára, jenž proslul hlavně sociální kritikou společnosti. Mezi jeho zásadní díla určitě patří skvosty jako Podzimní almanach či Panelové vztahy.

Půlnoční biják

Film Nekromatik

Co jsem si nemohl nechat ujít, byly půlnoční projekce tematicky orientované obdobně jako pražský Festival otrlého diváka. A že bylo na co koukat! Nebo spíše fascinovaně zírat na plátno, jak něco takového může někdo vymyslet. Vše začalo Nekromantikem. Německá šílená hororová klasika o narušeném muži, jemuž jeho nekrofilní dívka uteče s mrtvolou. Ano, film je přesně tak „kvalitní“, jak zní jeho obsah. Dále nám organizátoři nabídli lehce chudokrevnou hororovou podívanou Dům ďábla, která stojí za zmínku snad jen kvůli povedenému retro nádechu. Zajímavější byl socialistický „úlet“ Revue na zakázku Zdeňka Podskalského. Toto „dílo“ muselo soudruhům hnout žlučí. Ještě bych vypíchl film nejhoršího režiséra všech dob Eda Wooda, Glen or Glenda. Ten útočí na divákovy smysly v téměř až surrealistických a nesmyslných záběrech, kde se ztrácí vlastní příběh o životních útrapách jednoho transvestity. Za zmínku stojí i Hooperova klasika Sežráni zaživa. Pokud totiž hledáte pravý hororový odpad, už dále hledat nemusíte, našli jste ho. Dále byl uveden pseudo-intelektuální horor Mučedníci, jenž se tváří, jako že je vystaven na velmi oduševnělé premise, ale jde spíše jen o plochý horor plný nesmyslné brutality.

Nakonec bych namátkou vybral několik zásadních filmových děl, která na LFŠ byla uvedena a která by měl každý správný filmový fanda znát. Jde například o Rekviem za sen, Obchod na korze či třeba takové Hitchcockovo Psycho.

36. ročník je tedy úspěšně za námi. Přinesl mnoho zajímavého a podnětného. A to jsem se ani nezmínil o divadelních a hudebních doprovodných programech! Zkrátka, doufám, že se zase za rok všichni sejdeme v Uherském Hradišti. Do té doby na viděnou.

36. ročník nesoutěžního filmového festivalu Letní filmová škola Uherské Hradiště 23. 7. – 1. 8. 2010