Strana 26 - film-recenze

Mýtus o věčném návratu téhož je klasickou tezí filozofie dějin. Jak také ne – vždyť se její platnost potvrzuje pomalu dnes a denně. Kromě módy, která se přímo vyžívá v retro stylu různých dekád dvacátého století, můžeme sledovat tento věčný návrat třeba i v myšlení lidí. Naše myšlení je stále znovu a znovu fascinováno sny, alternativní realitou stejně jako v posledním století filmovým uměním, které je v podstatě také snem, do nějž jste vtaženi a následně se z něj s jeho závěrem probudíte.

Fanoušci herečky Amandy Seyfriedové mohou po Milý Johne spatřit svou oblíbenkyni v další filmové romanci. Dopisy pro Julii mají svou průměrností bohužel blíže k Hallströmově dramatu než k rozjásané letní hitovce Mamma Mia!, která herečku proslavila. Sophie (Amanda Seyfriedová) jede se svým snoubencem Victorem (Gael García Bernal) na předsvatební dovolenou do Verony.

Letošní pekelně vražedné léto do kina sice příliš nevábí, nicméně nabídka premiérových titulů je poměrně pestrá. Mezi řadovými sequely, sezonním balastem a očekávanými hity (potenciálně startujícími nové série), se naopak skrývá i jeden dopředu ohlašovaný konec. A protože nejde o nikoho menšího než známého zdatného vysavače rodičovských kapes, zeleného zlobřího guru Shreka, nezbývá nám, než se na jeho finální úklonu početnému publiku pozorně zaměřit.

Belgický režisér Jaco van Dormael (nar. 1957) si vysloužil pozornost kritiky již svými krátkometrážními (hranými i dokumentárními) snímky z 80. let. Na pole celovečerního filmu sice vykročil až o několik let později, ale neméně úspěšně. Drama Toto hrdina mu v Cannes vyneslo Zlatou kameru pro nejlepší debut a snímek Osmý den se tamtéž dočkal nominace na Zlatou palmu a navíc přinesl cenu za nejlepší herecký výkon Danielu Auteuilovi a Pascalu Duquennemu.

Ďábel chodí mezi lidmi a Bůh na ně dávno zapomněl. Prožitek slunce nepatří k běžné zkušenosti obyčejného smrtelníka a v Anglii vládne déšť a sníh, bláto, krev a pot, smutek s beznadějí. Jestli má kromě marné víry něco nemateriálního smysl, musí si to člověk chránit uvnitř sebe. Pro slabého není lehké udržet si v sobě světlo a ostatně ani holý život. Taková doba potřebuje naději a rytíře, hrdiny činu i ducha. Ti mohou být bez bázně, nikoli však bez hany. Solomon Kane o tom ví své.

Ano, obětoval jsem se pro vás, milí čtenáři, a v záchvatu jakési masochistické nálady jsem zašel do kina na filmový hit Zatmění. Má muka byla o to větší, že jsem nejprve, v zájmu objektivity, musel zhlédnout první dva díly tohoto teenage slaďáku. Ano, i život filmového recenzenta dokáže být někdy pěkně podlý a krutý. Ale dost již cynických poznámek na kvalitu této celosvětově jako mor rozšířené ságy. Důležitější je přece zhodnotit samotný film!

Zcela jistě se stal největším překvapením letošního Oscarového ceremoniálu válečný snímek The Hurt locker, v českém překladu Smrt čeká všude, který natočila americká režisérka Katheryn Bieglow. Bývalý manžel režisérky James Cameron, který má na svědomí Avatar a mnoho dalších významných snímků, prohlásil v nedávném rozhovoru, že se tento válečný snímek může stát pro válečný konflikt v Iráku tím, čím se stala Stoneova četa pro válku ve Vietnamu. Ale to je samozřejmě na každém divákovi a jeho vlastních emocích.