výtvarné umění

Tučňák rajtující na koni, vlk jedoucí na motocyklu s rozevlátým papouškem na rameni, usměvavý delfín v objetí prsaté ženy, hovící si před televizí – kuriózní partička, která neobývá šapitó cirkusu či areál zoo, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale má co do činění s Veletržním palácem a tvorbou výtečného vypravěče a malíře Michaela Rittsteina, jehož retrospektivu Vlhkou stopou připravila Národní galerie v Praze.

Jiří Petrbok: Pocítil jsem touhu po nemožném / Nějak to souvisí s kachničkou
Neměli jste někdy pocit, že by vám velmi prospělo zformátování – že byste potřebovali stejně jako zasekaný počítač uklidit hlavu? Někdy se dokonce zdá, že zformátovat, defragmentovat či resetovat by potřebovaly celé národy, ba lidstvo na určitém stupni vývoje… A právě něco takového (na úrovni umění) zachycuje výstava s názvem Resetting probíhající v prostorách Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně do 23. března.

Následujícím článkem otvíráme na NeKultuře.cz nový seriál. Optikou divadelního kukátka v něm pohlédneme na jeviště pražské kotliny a vybereme okamžiky, kdy na scénu vstupují nové postavy – výrazné stavby, které vzbuzovaly obdiv, odpor, anebo o nichž se zkrátka jen myslelo (či myslí), že dosavadní řád věcí převrátí naruby. Podíváme se na Prahu jako na nekončící drama, v němž jedno požírá druhé a scény se mění z minuty na minutu. Začneme populárně, Národní knihovnou.

Informace je cenností tohoto světa, stejně jako jí bylo v době železné železo. Mít přístup k informacím znamená získat moc, mít správné informace úspěch. Co všechno je ale vlastně informace? Jedna z definic ji vymezuje jako to z přijatých dat, které nám utkví v hlavě, což by ovšem znamenalo, že informace je vlastně vždy zajímavá informace, ať už z jakéhokoli hlediska. Kousek, který se nám hodí do skládačky. To, co nám stojí za energii vynaloženou k uložení do paměti.

V Čechách snad nenajdete nikoho, kdo by neslyšel o skandální postavě fotografa Jana Saudka, obdivovaného i zavrhovaného nejen pro vlastní snímky, ale současně i pro neúnavně planoucí vášeň chovanou k ženám všech postav, věků i podob. Mnozí si jeho fotografií cení, jiní v nich vidí pouze bezcenné kýče. Mimo to byla jeho tvorba u nás po dlouhá léta přehlížena a odbornou veřejností je stále přijímána spíše s rozpaky, které snad mohlo poněkud zaplašit předloňské vyznamenání ministra kultury pro Artis Bohemiae Amicis.

Po hektickém období konce roku, kdy byla naše smyslová čidla přímo zaplavována nejrůznějšími obrazy z médií, výloh obchodů či v podobě pouliční výzdoby, jsem se rozhodla, že toho bylo zase jednou dost. Nebudu psát jako obvykle o nových pražských výstavách, pozastavím přísun nových obrazů a zamyslím se nad tím, jak umění ovlivňuje naše životy.

Po dlouhém dvacátém století, kdy u nás se střídavými úspěchy soupeřily svoboda s nesvobodou, lidské měřítko s ideologií, kvalita s brakem a vůbec celá řada vzájemných protikladů, zdá se být o vítězi konečně rozhodnuto. Protiklady se vyčerpaly a na výsluní vstupuje ten třetí, který až doposud trpělivě číhal v pozadí. Totiž banalita. Obří skleněné V, které bude pro příště vládnout moderní tváři Prahy, o tomto triumfu vypovídá více než výmluvně.