výtvarné umění

O pražském metru se říká, že v evropské konkurenci patří k nejlepším. Nejnovějším plodem smělých plánů jsou tři nové stanice trasy C – Střížkov, Prosek a Letňany, které se veřejnosti otevřely letos 8. května.

Po třech letech se ve Veletržním paláci opět koná velká přehlídka současného umění navazující na předchozí bienále probíhající v letech 2005 a 2003. Nebyla by to ovšem Národní galerie, kdyby neměla něco extra, takže namísto bienále máme trienále.

„Malou“ výstavu velkého umělce geometrických forem Huga Demartiniho, někdejšího člena skupiny Křižovatka, představuje pražský Topičův salon. Ve spolupráci s Jiřím Valochem se sochař tentokráte zaměřil na prezentaci vlastních doposud méně prezentovaných prácí z let 1968-76 pod názvem Akce a proměna geometrické skladby.

Středečního podvečera se v temných a křivolakých katakombách smíchovské Futury děly podivuhodné věci. Ožilo zde umění vůně, vzpomínek, zvuků i prapodivného rozmlouvání objektů s prostorem, které umožnilo divákovi vstoupit do nereálného světa představ a fantazie. Zdejší Centrum pro současné umění zahájilo najednou tři zajímavé české a mezinárodní projekty, zaměřené především na konceptuální projevy kladoucí důraz na bezprostřední interakci uměleckého díla s okolním prostranstvím. Patří k nim výstava sedmi evropských umělců Love at First Site, intimní dialog – Skvrny dvojice Evy Koťátkové – Jiřího Kovandy a video Marka Thera.

Podle seriálu Sex ve městě je v New Yorku nejlepším místem k seznámení (nejlépe s panem božským) vernisáž. Jestli to ovšem platí o výstavě, která právě probíhá v Galerii Václava Špály na Národní třídě, není vůbec jisté. Pokud ovšem nedáváte přednost perverzním typům.

Dílo u nás donedávna téměř neznámé tokijské fotografky Miyako Ishiuchi (1947) představuje pražská galerie Langhans, která věnovala prostor několika autorčiným cyklům bromostříbrných zvětšených fotografií. Přes citelně střízlivé vnímání okolního světa i samého člověka sděluje fotografka svému okolí s neobyčejnou poetikou svých snímků křehká poselství prchavých okamžiků i vlastních životních prožitků. V expozici jsou zastoupeny pouze zlomky daleko rozsáhlejších souborů, které často vyšly v knižní podobě.

Pravé pražské nábřeží je místem, kde se po celé minulé století dařilo moderní architektuře. Vzpomeneme-li Gehryho Tančící dům, Novotného Mánes, Filsakův Hotel Intercontinental nebo nejnověji Danube House od pražských ADNS architekti, jednalo se vždy o mimořádné stavby špičkové úrovně, reflektující světové trendy. Avšak v přímém kontrastu k těmto moderním artefaktům zde ve dvacátém století vyrostly i budovy zcela tradicionalistické. Nikoliv nevýznamné. Pokud bychom počítali obestavěný prostor, pak by největší z nich, Engelovo ministerstvo dopravy, spolklo veškerou nábřežní progresi jako jednohubku.